Nůžky v mém srdci: Boj matky za důstojnost svého syna v české škole

„Mami, proč mi to udělali?“ Tomáš seděl na posteli, ruce měl sevřené v pěst a po tvářích mu stékaly slzy. Jeho tmavé vlasy, na které byl vždycky tak pyšný, teď byly nepravidelně ostříhané, některé prameny úplně chyběly. V tu chvíli jsem cítila, jak mi srdce puká. V hlavě mi vířily otázky a vztek se mísil s bezmocí. Jak se tohle mohlo stát? Proč nikdo nezakročil?

Byl to obyčejný čtvrtek. Tomáš šel do školy jako každý jiný den. V poslední době byl trochu uzavřenější, ale myslela jsem si, že je to jen puberta. Když se ale vrátil domů, bylo jasné, že se stalo něco vážného. „Paní učitelka Novotná řekla, že mám moc dlouhé vlasy a že to do školy nepatří,“ vzlykal Tomáš. „Pak mě posadila na židli a řekla Honzovi, ať mi je ostříhá. Smáli se mi.“

V tu chvíli jsem měla chuť běžet do školy a křičet na celou sborovnu. Ale místo toho jsem Tomáše objala a snažila se ho uklidnit. „Tohle není v pořádku, Tome. Uděláme s tím něco,“ slíbila jsem mu, i když jsem sama nevěděla co.

Celou noc jsem nespala. V hlavě mi běžely různé scénáře – od klidného rozhovoru až po hysterickou scénu před celou třídou. Ráno jsem si vzala volno v práci a šla do školy. Ve sborovně seděla paní učitelka Novotná s kávou v ruce. „Dobrý den, paní Novotná. Potřebovala bych s vámi mluvit o včerejšku.“

Zvedla obočí a pokrčila rameny. „No, Tomáš měl nevhodné vlasy. Ve školním řádu je jasně napsáno, že žáci mají být upravení.“

„Ale to vám nedává právo mu je bez dovolení ostříhat! A už vůbec ne před třídou!“ zvýšila jsem hlas víc, než jsem chtěla.

„To byla jen legrace,“ mávla rukou učitelka. „Děti se musí naučit přijímat kritiku.“

V tu chvíli jsem pochopila, že tady rozum nenajdu. Šla jsem za ředitelkou školy, paní Šimkovou. Ta mě vyslechla, ale její reakce byla podobně chladná: „Paní Martino, chápu vaše rozhořčení, ale paní Novotná je zkušená pedagožka. Určitě to nemyslela zle.“

„Ale můj syn teď odmítá chodit do školy! Bojí se posměchu! To je v pořádku?“ ptala jsem se zoufale.

Ředitelka pokrčila rameny: „Můžeme si s Tomášem promluvit, ale doporučuji vám nechat to být. Děti jsou někdy přecitlivělé.“

Cestou domů jsem měla chuť brečet i křičet zároveň. Kde je spravedlnost? Proč je důstojnost dítěte méně než pohodlí dospělých? Doma jsem našla Tomáše schouleného pod dekou. „Nebudu tam už chodit,“ řekl tiše.

Sedla jsem si k němu a pohladila ho po rameni. „Tome, vím, že to bylo hrozné. Ale nesmíš jim dovolit, aby tě zlomili.“

„Všichni se mi smějí… Honza mi říkal, že vypadám jako blbec. A paní učitelka se smála taky.“

Cítila jsem vztek na celý svět. Zavolala jsem manželovi Petrovi do práce a všechno mu vyprávěla. „Tohle nemůžeme nechat být,“ řekl rozhodně. „Musíme to řešit dál.“

Začali jsme psát stížnost na školu a kontaktovali jsme Českou školní inspekci. Mezitím jsme Tomášovi domluvili schůzku u školní psycholožky. Ta byla první dospělý ve škole, který ho vyslechl a dal mu za pravdu.

Ale tím to neskončilo. Další dny byly peklo – Honza a jeho parta začali Tomáše šikanovat ještě víc. Na chodbě mu říkali „ostříhanec“ a házeli po něm papírky. Učitelka Novotná to přehlížela.

Jednoho večera přišel Tomáš domů s modřinou na ruce. „Spadnul jsem,“ tvrdil nejdřív, ale pak se rozplakal: „Honza mě strčil ze schodů.“

To už jsme nevydrželi a šli jsme na policii podat oznámení kvůli šikaně. Bylo to těžké rozhodnutí – věděli jsme, že tím rozvíříme vody ještě víc, ale nemohli jsme jinak.

Začalo vyšetřování a škola najednou změnila tón – najednou se omlouvali a nabízeli nám individuální plán pro Tomáše. Ale škody už byly napáchané.

Tomáš ztratil důvěru ve školu i dospělé kolem sebe. Každé ráno ho musím přesvědčovat, aby vůbec vstal z postele. Někdy mám pocit, že selhávám jako matka – měla jsem ho ochránit dřív?

S Petrem jsme dlouho zvažovali přestup na jinou školu. Nakonec jsme se rozhodli zkusit ještě jednu šanci – našli jsme školu s menším kolektivem a citlivějšími učiteli.

První dny byly těžké – Tomáš byl uzavřený a bál se každého pohledu spolužáků. Ale pomalu si začal zvykat. Nový třídní učitel pan Dvořák mu dal prostor mluvit o svých pocitech a spolužáci byli překvapivě vstřícní.

Dnes už je to několik měsíců od té události. Jizvy na duši ale zůstávají – nejen u Tomáše, ale i u mě. Pořád si kladu otázku: Jak je možné, že dospělí mohou takhle selhat? A kolik dalších dětí zažívá podobné ponížení každý den?

Možná bych měla být silnější nebo hlasitější už od začátku… Ale jedno vím jistě – nikdy už nedovolím, aby někdo sáhl na důstojnost mého dítěte.

A co vy? Myslíte si, že byste dokázali ochránit své dítě lépe? Nebo jste už někdy museli bojovat s lhostejností školy?