Jak jsem jednou provždy odmítla drzou sestřenici, která se neustále zvala na naše rodinné oslavy bez pozvání

„Zase? To snad není možné!“ šeptala jsem si pro sebe, když jsem slyšela zvonek u dveří. Bylo Štědrý večer, právě jsme s manželem Petrem a dětmi rozbalovali dárky, když se ozvalo to známé cinknutí. Všichni jsme ztuhli. Věděla jsem, kdo to je, ještě než jsem otevřela dveře. Lucie. Moje sestřenice, která si už čtvrtý rok po sobě usmyslela, že Vánoce bude trávit u nás – bez pozvání, bez omluvy, prostě přijde a tváří se, že je to samozřejmé.

„Ahoj Zuzko! Tak jsme tady! Doufám, že máš dost bramborového salátu i pro nás,“ zazubila se Lucie a za ní se tlačil její manžel Mirek a dvě rozjívené děti. Všichni v bundách, s taškami, jako by přijeli na týdenní dovolenou. Petr se na mě podíval tím pohledem, který říkal: „Zase? Proč jí to dovoluješ?“

V tu chvíli jsem cítila, jak se ve mně něco láme. Celý život jsem byla ta hodná Zuzka. Ta, co nikdy neřekne ne. Ta, která radši skousne urážku nebo nepohodlí, jen aby byl klid. Ale dneska… dneska už to nešlo. Měla jsem pocit, že mi někdo bere domov. Že mi někdo krade naše Vánoce.

„Lucie,“ začala jsem tiše, ale pevně. „Letos jsme chtěli být jen sami s rodinou.“

Lucie se zasmála: „Ale no tak! Vždyť víš, že Vánoce jsou o rodině! A my jsme přece rodina!“

„Ano, ale…“ zhluboka jsem se nadechla a cítila, jak mi hoří tváře studem i vztekem zároveň. „Letos jsme opravdu chtěli být jen my čtyři. Potřebujeme klid.“

Lucie se zatvářila dotčeně: „To jako myslíš vážně? Po tom všem? Vždyť jsme vždycky spolu!“

Za mnou stála moje dcera Terezka a držela mě za ruku. Viděla jsem v jejích očích strach i naději – snad poprvé čekala, že se za nás postavím.

Mirek mezitím začal sundávat boty a děti už běžely do obýváku. Petr stál v kuchyni a mlčky pozoroval scénu.

„Nezlobte se,“ řekla jsem hlasitěji a poprvé v životě jsem cítila sílu ve svém hlase. „Dneska opravdu ne. Omlouvám se, ale letos to nejde.“

Lucie zrudla: „Tak tohle jsem od tebe nečekala! To je pěkné poděkování za všechno!“

„Za co přesně?“ zeptala jsem se tiše. „Za to, že každý rok přijedete bez pozvání? Že nikdy nepřinesete ani cukroví? Že si myslíte, že je to samozřejmé?“

V tu chvíli bylo v předsíni ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Děti Lucie stály ve dveřích do obýváku a nechápavě koukaly na mámu.

„Tak my jdeme,“ prskla Lucie a začala si vztekle obouvat boty. Mirek jen pokrčil rameny a mlčky následoval ženu ven. Dveře za nimi hlasitě bouchly.

Zůstali jsme stát v předsíni jako opaření. Terezka mě objala kolem pasu a šeptla: „Mami, děkuju.“ Petr mě vzal za ruku a poprvé po letech jsem cítila, že jsme opravdu rodina – MY.

Celý večer jsem měla smíšené pocity. Byla jsem pyšná i smutná zároveň. Věděla jsem, že tímhle rozhodnutím možná rozbouřím rodinné vody na dlouho dopředu. Ale také jsem věděla, že už nechci být ta, která všechno snese.

Druhý den mi přišla od Lucie dlouhá zpráva plná výčitek a urážek. Prý jsem sobecká a zlá. Prý už nikdy nepřijede. A víte co? Poprvé v životě mi to nevadilo.

Možná je někdy potřeba říct dost – i když to bolí. Možná je potřeba chránit svůj domov a svou rodinu před těmi, kteří si myslí, že mají na všechno právo.

Stojím teď u okna a dívám se na zasněženou ulici. Přemýšlím: Kolik z vás má v rodině někoho jako Lucie? A kolik z vás už našlo odvahu říct dost? Co je vlastně větší hřích – říct pravdu nahlas, nebo celý život mlčet?