Nikdo mě nečekal, nikdo mě nehledal: Jak jsem díky divokému koni našla odvahu postavit se celému světu

„Nech toho, Aničko! Nechoď tam!“ křičela na mě teta Marie z okna, ale já už běžela přes dvůr, bosá, s rozbitým kolenem a srdcem bušícím až v krku. Všude kolem mě bylo slyšet hlasy – rozčilené, zlostné, rozhodnuté. „Ten kůň je nebezpečný! Zabil by tě, kdyby mohl!“ hulákal soused Jarda a v ruce svíral vidle. Ale já věděla, že to není pravda. Nikdo mě nikdy neposlouchal. Nikdo se nikdy nezeptal, proč se bojím víc lidí než koní.

Bylo mi tehdy deset a už dávno jsem pochopila, že v téhle vesnici jsem jen přítěž. Máma odešla, když mi byly čtyři, a táta… ten se utopil v rybníce jednoho podzimního večera, když se vracel z hospody. Od té doby jsem patřila tetě Marii a jejímu muži Frantovi. Nikdy mi neublížili, ale nikdy mě ani neobejmuli. Byla jsem pro ně jen další hladová pusa a připomínka toho, co všechno se v životě může pokazit.

Ten kůň se objevil na jaře. Černý jako noc, s bílou hvězdou na čele. Nikdo nevěděl, odkud přišel. Někteří říkali, že utekl z cirkusu, jiní že je to zdivočelý hřebec z hor. Ale všichni se ho báli. Rozdupával louky, ničil ploty a jednou dokonce porazil starého Karla, když se ho pokusil zahnat holí. Od té doby bylo rozhodnuto: kůň musí pryč.

Já jsem ho ale viděla jinak. Každé ráno jsem vstávala dřív než ostatní a chodila za ním na kraj lesa. Seděla jsem v trávě a pozorovala ho, jak se pase. Někdy se ke mně přiblížil tak blízko, že jsem slyšela jeho dech. Nikdy jsem se ho nebála. V jeho očích byla stejná samota jako v těch mých.

Ten den, kdy se vesnice rozhodla koně zabít, jsem věděla, že musím něco udělat. Schovala jsem se za stoh slámy a čekala, až dospělí odejdou do lesa s vidlemi a provazy. Pak jsem běžela za koněm. „Neboj se,“ šeptala jsem mu, když jsem ho našla schovaného mezi břízami. „Nenechám tě tady.“

Slyšela jsem hlasy – blížily se. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem měla pocit, že ho uslyší i on. „Musíš utéct,“ prosila jsem ho zoufale a poprvé v životě jsem ho pohladila po krku. Jeho srst byla teplá a jemná. Díval se na mě dlouze a pak najednou vyrazil tryskem do lesa.

Když mě našli, dostala jsem výprask jako nikdy předtím. Teta Marie byla bledá vzteky a Franta jen mlčky koukal do země. „Co si myslíš? Že jsi nějaká princezna z pohádky? Tady je život tvrdý! Tady přežijí jen ti silní!“ křičela teta a já cítila slzy na tvářích.

Celá vesnice o mně mluvila jako o bláznovi. Děti se mi smály a dospělí si šeptali za mými zády. Ale já věděla své. Každou noc jsem chodila ke kraji lesa a doufala, že ho zase uvidím. A jednoho večera tam opravdu byl – stál mezi stromy a díval se na mě svýma tmavýma očima.

Začala jsem mu nosit jablka a mrkev, které jsem tajně brala ze sklepa. Postupně si na mě zvykl natolik, že mi dovolil sednout si vedle něj do trávy. Povídala jsem mu o všem – o mámě, která mě nechala samotnou, o tátovi, kterého mi vzala voda, o tom, jak je těžké být někým, koho nikdo nechce.

Jednou mě u toho přistihl Franta. Stál opřený o strom a mlčky mě pozoroval. „Proč to děláš?“ zeptal se tiše.

„Protože on je taky sám,“ odpověděla jsem.

Franta dlouho mlčel a pak si sedl vedle mě. „Víš… já taky někdy nevím, kam patřím,“ řekl nakonec.

Od té doby už nebyl tak přísný. Občas mi přinesl jablko navíc nebo mi pomohl s úkoly do školy. Teta Marie ale pořád trvala na svém: „Ten kůň je nebezpečný! Jednou ti ublíží!“

Jednoho dne přišla do vesnice zpráva – někdo viděl koně u silnice směrem na město. Lidé se báli, že způsobí nehodu nebo někoho poraní. Rozhodli se zavolat myslivce.

Ten večer jsem nemohla spát. Vzala jsem baterku a vyplížila se z domu. Běžela jsem lesem až k silnici a tam ho našla – stál u krajnice a vypadal zmateně a unaveně.

„Pojď,“ šeptala jsem mu zoufale a snažila se ho odvést zpátky do lesa. Najednou za mnou zasvítila světla auta – myslivec! Slyšela jsem výstřel a pak už jen dusot kopyt.

Kůň utekl do tmy a já zůstala stát na silnici s pláčem v očích.

Druhý den ráno našli jeho stopy vedoucí zpátky do lesa. Nikdo už ho nikdy neviděl.

Vesnice na něj brzy zapomněla – stejně jako na mě.

Ale já nikdy nezapomenu na ten pocit – že i když tě nikdo nechce a nikdo tě nehledá, můžeš najít sílu postavit se všem a bojovat za to, co miluješ.

Možná nejsem princezna z pohádky… ale aspoň jednou v životě jsem byla hrdinkou vlastního příběhu.

A vy? Za co byste byli ochotni bojovat i proti celému světu? Myslíte si, že samota je prokletí – nebo dar?