Tchyně dala dvoupokojový byt mladšímu synovi, protože „ten ho potřebuje víc“: A my s dítětem žijeme v garsonce. Jak se mám smířit s nespravedlností v rodině?

„Proč to děláš, mami? Vždyť víš, že my s Petrem a malým nemáme kde být!“ slyšela jsem manžela, jak se hádá s tchyní v kuchyni. Stála jsem za dveřmi našeho malého bytu a v ruce svírala hrnek s čajem, který už dávno vystydl. Srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že tohle je ten rozhovor, kterého jsem se bála celé týdny.

Bydlíme s Petrem a naším čtyřletým synkem Matýskem v garsonce na pražském Žižkově. Máme 26 metrů čtverečních, malý aneks kuchyňský a okno do šedého dvora, kde nikdy nesvítí slunce. Když Matýsek večer usne na rozkládací pohovce, sedím potichu vedle něj a dívám se na jeho klidnou tvář. V hlavě mi běží myšlenky: Jak dlouho ještě? Jak dlouho bude muset spát v jedné místnosti s námi? Kdy bude mít svůj vlastní pokojíček?

Petrův mladší bratr Tomáš je svobodný, pracuje v IT a většinu času tráví po kavárnách nebo na cestách. Když tchyně oznámila, že dvoupokojový byt po babičce dostane právě on, protože „jemu se to víc hodí“, zůstala jsem stát jako opařená. „Tomáš potřebuje prostor na práci z domova,“ řekla tchyně klidně, jako by to byla ta nejlogičtější věc na světě. „A vy jste mladí, zvládnete to.“

Petr se snažil vysvětlit, že Matýsek potřebuje svůj prostor, že už teď je to pro nás těžké. Ale tchyně byla neoblomná. „Tomáš je teď v těžké situaci, rozumíš? Ty máš rodinu, ty to zvládneš. On je sám.“

Ten večer jsme seděli s Petrem u stolu a mlčeli. Matýsek spal a já měla pocit, že se mi hroutí svět. „Možná bychom měli začít hledat něco jiného,“ řekl Petr tiše. „Ale kde na to vezmeme?“

Nájemné v Praze je šílené. I kdybychom prodali auto a vzali si další práci, na větší byt bychom stejně nedosáhli. A hypotéka? S našimi platy – já učitelka v mateřské škole, Petr elektrikář – by nám banka dala sotva na další garsonku.

Další dny jsem byla jako tělo bez duše. V práci jsem se usmívala na děti, ale uvnitř mě všechno bolelo. Kamarádky mi říkaly: „Musíš si s tchyní promluvit! Je to nespravedlivé!“ Ale já jsem věděla, že ona už rozhodla.

Jednoho večera jsem seděla u okna a dívala se na šedý dvůr. Petr přišel ke mně a objal mě kolem ramen. „Neboj se,“ zašeptal. „Něco vymyslíme.“

Ale co? Tomáš mezitím slavil nový byt s kamarády a na Instagramu sdílel fotky z prostorného obýváku. Když jsem to viděla, rozbrečela jsem se. Bylo mi líto nejen sebe, ale hlavně Matýska. On za nic nemůže.

Začali jsme hledat podnájem. Všude samé předražené nabídky: 40 metrů za 22 tisíc měsíčně plus poplatky. Petr byl zoufalý: „To bych musel dělat dvě směny denně.“

Jednou večer přišla tchyně na návštěvu. Přinesla Matýskovi plyšového medvěda a tvářila se, jako by se nic nestalo. Seděli jsme u stolu a já to už nevydržela.

„Proč jste nám ten byt nedala aspoň na pár let?“ zeptala jsem se tiše.

Tchyně se zamračila: „Ty mi chceš vyčítat, že pomáhám svému synovi?“

„Ale my jsme taky vaše rodina,“ řekla jsem a hlas se mi třásl.

„Vy jste mladí, vy si poradíte,“ odpověděla tvrdě.

Petr mlčel. Viděla jsem v jeho očích bolest i vztek.

Další týdny byly plné hádek a ticha. Petr se začal uzavírat do sebe. Já měla pocit, že selhávám jako matka i manželka.

Jednoho dne přišel Matýsek ze školky a ptal se: „Mami, proč nemám svůj pokoj jako Honzík?“ Rozbrečela jsem se před ním poprvé v životě.

Začala jsem psát inzeráty na Facebooku: „Mladá rodina hledá podnájem 2+kk do 18 tisíc.“ Odpovědi byly vždy stejné: „Už je obsazeno.“

Jednou večer jsme seděli s Petrem u stolu a on najednou řekl: „Možná bychom měli odejít z Prahy.“

„A co práce?“ zeptala jsem se.

„Najdeme něco jinde… Hlavně aby měl Matýsek svůj pokoj.“

Začali jsme hledat byty v menších městech – Kolín, Nymburk, Beroun. Bylo to levnější, ale znamenalo to opustit všechno známé.

Když jsme to oznámili tchyni, jen pokrčila rameny: „Děláte si to sami.“

Dnes balím krabice a dívám se na Matýska, jak si kreslí domeček s velkým oknem a sluníčkem nad střechou. Možná bude šťastnější jinde než v šedém pražském dvoře.

Ale někdy v noci přemýšlím: Udělali jsme správně? Měla jsem bojovat víc? Nebo je lepší odejít a začít znovu?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat s rodinou kvůli spravedlnosti – nebo je lepší prostě odejít?