Můj bývalý manžel mi po dvaceti letech navrhl sňatek – kvůli bytu pro našeho syna. Co byste udělali vy?
„To nemyslíš vážně, Karle!“ vyhrkla jsem do telefonu, když mi po dvaceti letech zazvonil hlas, který jsem si myslela, že už nikdy neuslyším. Seděla jsem v kuchyni svého malého bytu na Proseku, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Karel, můj bývalý manžel, se ozval po dvou dekádách ticha a hned s takovou nabídkou: „Jestli si mě znovu vezmeš, přepíšu byt na našeho syna.“
„Proč bych to dělala? Proč teď?“ ptala jsem se a snažila se potlačit slzy i vztek. Vzpomínky na naše manželství mě bodaly jako jehly – jeho nevěra, hádky, jeho odchod za mladší. Zůstala jsem sama s malým Tomášem, tehdy mu byly čtyři roky. Dřela jsem ve dvou pracích, abychom měli na nájem a jídlo. Karel zmizel z našich životů. Syn ho neviděl od té doby.
„Je mi padesát osm,“ řekl Karel tiše. „Jsem nemocný. Nemám nikoho. Ale chci, aby Tomáš měl jistotu. Byt v Praze je dnes poklad. Ale chci mít jistotu i já…“
„Jakou jistotu?“
„Že tu poslední část života nestrávím sám.“
Mlčela jsem. V hlavě mi běžely obrazy: Tomáš, jak se snaží najít podnájem, jak platí šílené částky za pokoj v Holešovicích. Moje úspory mizí rychleji než přicházejí. Byt by mu změnil život. Ale za jakou cenu?
Večer jsem seděla u stolu s Tomášem. Už je dospělý, má třicet let, ale pořád je to moje dítě. „Tome, musím ti něco říct…“ začala jsem a vyprávěla mu o Karlově návrhu.
Tomáš chvíli mlčel a pak se rozesmál: „To je fór? On chce, abys kvůli mně žila s člověkem, který tě zničil?“
„Nejde jen o mě,“ bránila jsem se slabě. „Byt v Praze je dnes…“
„Mami,“ přerušil mě Tomáš vážně, „já tě nikdy nepožádám, abys obětovala svůj život kvůli mně. To radši budu bydlet na koleji do čtyřiceti.“
Ale já v noci nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela: Co když je tohle jediná šance? Co když Tomáš jednou přijde o práci a skončí na ulici? Co když já onemocním a nebudu mu moct pomoct?
Druhý den jsem šla do práce jako tělo bez duše. V kanceláři si mě hned všimla kolegyně Jana: „Co se děje, Martino? Vypadáš jako po pohřbu.“
Všechno jsem jí vyklopila. Jana se zamračila: „To je vydírání! On tě chce koupit za byt! To snad není možný…“
Ale pak dodala tišeji: „Na druhou stranu… kolik lidí dneska může svému dítěti dát byt v Praze? Já bych za to možná i vraždila.“
Celý týden jsem žila v mlze. Karel mi psal zprávy: „Rozmyslela sis to?“ „Můžeme se sejít?“ Ignorovala jsem ho, ale myšlenky mi nedaly pokoj.
Nakonec jsem souhlasila s jednou schůzkou. Sešli jsme se v kavárně na Letné. Karel zestárl, vypadal unaveně a nemocně. Ale pořád měl ten svůj pohled – trochu prosebný, trochu manipulativní.
„Martino,“ začal hned bez okolků, „nechci tě nutit. Ale já už nemám nikoho. A Tomáš je můj syn. Chci mu něco dát.“
„A proč to nemůžeš udělat bez svatby?“ zeptala jsem se přímo.
Zavrtěl hlavou: „Chci mít jistotu, že o mě někdo bude stát až do konce. Že nezůstanu sám.“
Cítila jsem v sobě vztek i lítost zároveň. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky samoty, kdy jsem si přála aspoň trochu podpory – a teď mám být já ta silná?
„A co když spolu nevydržíme? Co když to bude peklo jako dřív?“
Karel pokrčil rameny: „Aspoň to zkusíme.“
Doma jsem seděla u okna a dívala se na šedé paneláky. Přemýšlela jsem o všech ženách mé generace – kolik z nás muselo volit mezi vlastním štěstím a budoucností svých dětí? Kolik z nás bylo někdy vydíráno láskou nebo majetkem?
Tomáš přišel domů pozdě večer a našel mě uplakanou.
„Mami,“ objal mě pevně, „já tě nechci ztratit kvůli bytu. Opravdu ne.“
Ale co když je tohle jediná šance? Co když už nikdy nebudu moct svému synovi pomoct tak zásadně?
Teď tu sedím a píšu vám svůj příběh. Nevím, co mám dělat. Mám obětovat vlastní klid pro jistotu svého dítěte? Nebo mám konečně myslet na sebe?
Co byste udělali vy na mém místě? Je správné obětovat vlastní štěstí pro budoucnost dítěte – nebo je to jen další past minulosti?