„Až budeš mít důchod, zůstanu s tebou.“ Příběh babičky a vnuka, který mi zlomil srdce

„Až budeš mít důchod, zůstanu s tebou,“ řekl Tomáš a ani se na mě nepodíval. Seděl u kuchyňského stolu, nohy natažené, mobil v ruce. V tu chvíli mi v uších hučelo tak hlasitě, že jsem neslyšela ani tikot hodin na zdi. Bylo to jako rána pěstí do žaludku. Celý život jsem věřila, že rodina je všechno. Že když člověk dává, jednou se mu to vrátí. Ale teď jsem měla pocit, že jsem jen bankomat s šedivými vlasy.

Jmenuji se Božena. Je mi sedmdesát tři let a bydlím v malém panelákovém bytě na okraji Plzně. Můj muž zemřel před deseti lety na infarkt. Dcera Jana odešla za prací do Německa, protože tady prý neměla šanci na lepší život. Zůstal mi Tomáš – její syn, můj jediný vnuk. Když byl malý, byl to můj poklad. Společně jsme chodili do parku krmit kachny, pekli jsme bábovky a četli pohádky. Vždycky jsem si myslela, že pro něj budu bezpečným přístavem.

Jenže Tomáš vyrostl. Dnes je mu devatenáct a většinu času tráví zavřený v pokoji s počítačem nebo venku s kamarády. Do školy chodí spíš z povinnosti než ze zájmu. Když přijde domů, většinou jen zabručí „ahoj“ a zmizí. Když něco potřebuje – peníze na obědy, na autobus nebo na nový telefon – najednou je milý a usměvavý. Ale jakmile dostane, co chce, zase se uzavře do sebe.

Ten den, kdy pronesl tu větu o důchodu, jsem vařila jeho oblíbenou rajskou omáčku. Snažila jsem se navázat rozhovor: „Tomáši, co bys chtěl k narozeninám?“ On ani nezvedl oči od displeje: „Nevím… něco drahýho.“ Pak dodal: „Až budeš mít ten důchod, zůstanu s tebou. Aspoň budeš mít komu dávat peníze.“

Zamrazilo mě. „To myslíš vážně?“ zeptala jsem se tiše.

„No jasně,“ pokrčil rameny. „Vždyť jsi říkala, že rodina si má pomáhat.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet nebo brečet. Ale místo toho jsem jen stála u sporáku a míchala omáčku, jako by se nic nestalo. V hlavě mi běžely vzpomínky – jak jsem pro něj šila kostýmy na karneval, jak jsem mu platila letní tábory, když jeho máma neměla peníze… A teď? Teď jsem pro něj jen zdroj příjmů.

Večer jsem seděla sama v obýváku a dívala se na staré fotky. Na jedné z nich držím malého Tomáška v náručí – směje se na mě tím bezelstným dětským úsměvem. Kde se to pokazilo? Kde jsem udělala chybu? Zavolala jsem Janě do Německa. „Mami, prosím tě, neřeš to,“ řekla unaveně do telefonu. „Tomáš je v pubertě, to přejde.“ Ale já cítila, že to není jen puberta. Že někde hluboko uvnitř se mezi námi něco zlomilo.

Další dny byly jako přes kopírák. Tomáš přišel domů pozdě večer, někdy ani nepozdravil. V lednici mizelo jídlo rychleji než dřív a v koupelně se hromadily špinavé ručníky. Když jsem ho požádala, aby mi pomohl s nákupem nebo vynesl odpadky, protočil oči: „To nemůžeš počkat na mámu? Nebo si to objednej přes internet.“

Jednou večer jsem zaslechla jeho rozhovor s kamarádem přes sluchátka: „Hele, až babča dostane důchod, koupím si novej Xbox.“ Smáli se tomu oba.

Začala jsem pochybovat o všem, co jsem kdy dělala. Má vůbec smysl snažit se dál? Nejsem už jen přítěží? Přemýšlela jsem o tom, že bych Tomáše poslala za Janou do Německa – ale pak bych zůstala úplně sama. A samota je horší než jakákoli bolest.

Jednoho dne přišel Tomáš domů dřív než obvykle. Měl roztržené tričko a v očích slzy vzteku.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se opatrně.

„Nic! Nech mě být!“ vyštěkl a zabouchl za sebou dveře pokoje.

Po chvíli jsem za ním šla s hrnkem čaje. Seděl na posteli a třásl se.

„Tomáši… já vím, že to nemáš jednoduché,“ začala jsem tiše. „Ale já nejsem jen tvoje kasička.“

Mlčel dlouho. Pak zašeptal: „Všichni mě mají za nulu… ve škole i venku… Ty jsi jediná, kdo mě ještě bere vážně.“

Sedla jsem si vedle něj a pohladila ho po vlasech. „Já tě mám ráda takového, jaký jsi. Ale musíš si vážit lidí kolem sebe.“

Ten večer jsme spolu dlouho mlčeli. Poprvé po letech mi připadalo, že mezi námi něco prasklo – ale možná právě proto může začít něco nového.

Od té doby je Tomáš o trochu pozornější. Občas mi pomůže s nákupem nebo uvaří čaj. Ale pořád cítím tu nejistotu – jestli mě má rád kvůli mně samotné, nebo jen kvůli tomu, co mu můžu dát.

Někdy si říkám: Má vůbec cenu tolik dávat druhým? Kde je hranice mezi láskou a využíváním? Co byste udělali vy na mém místě?