Celý život jsem obětovala mámě. Teď mi nezbylo nic – ani ona, ani domov.

„Proč jsi mi to udělala, mami?“ šeptám do tmy, zatímco v kuchyni ještě voní její bylinkový čaj. Ještě včera jsem seděla u její postele, držela ji za ruku a tiše doufala, že se ráno probudí. Dnes už je pryč. A s ní i všechno, co jsem považovala za svůj domov.

Bylo mi dvacet, když maminka poprvé upadla na schodech našeho starého domu v Pardubicích. Táta už byl dávno pryč – odešel za jinou ženou, když jsem byla malá. Bratr Petr studoval v Brně a domů jezdil jen na Vánoce. Zůstala jsem s mámou sama. „Neboj se, Janičko, to zvládneme,“ říkala tehdy a já jí věřila. Netušila jsem, že tím začíná dvacetiletý kolotoč péče, strachu a samoty.

Každé ráno jsem vstávala dřív než slunce, abych jí připravila snídani a podala léky. Pracovala jsem na poloviční úvazek v knihovně, abych mohla být co nejvíc doma. Kamarádky mě zvaly na výlety, do kina, na víno – vždycky jsem odmítla. „Maminka mě potřebuje,“ omlouvala jsem se. Všichni to časem pochopili a přestali volat.

Petr přijížděl jednou za rok. Vždycky přivezl drahou bonboniéru a kytici růží. Maminka se na něj usmívala, i když už ho skoro nepoznávala. „To je můj šikovný syn,“ říkala sousedce, když odcházel. Mě nikdy nikomu nepředstavovala. Byla jsem prostě ta, co je doma.

Někdy jsem měla vztek. Když jsem v noci měnila mamince prostěradlo nebo jí utírala slzy bolesti, ptala jsem se sama sebe: „Proč já? Proč ne Petr?“ Ale pak přišlo ráno a já jí zase podávala čaj s medem a hladila ji po vlasech.

Jednou v zimě, když venku hustě sněžilo a topení sotva hřálo, mi maminka řekla: „Janičko, ty jsi moje sluníčko. Bez tebe bych to nezvládla.“ V tu chvíli mi bylo všechno jedno. Všechna únava i samota zmizely. Stačilo jedno její slovo.

Když přišla nemoc – ta poslední, která už neměla jméno ani lék – věděla jsem, že se blíží konec. Seděla jsem u její postele celé noci a poslouchala její dech. Někdy jsme mlčely, jindy mi vyprávěla o dětství v Hradci nebo o tom, jak se zamilovala do táty. Nikdy jsme nemluvily o mně.

A pak přišel ten den. Maminka odešla tiše, skoro jako by se bála mě vzbudit. Seděla jsem u jejího lůžka ještě dlouho poté, co už bylo ticho.

Pohřeb byl malý. Petr přijel s manželkou a dvěma dětmi. Všichni plakali – aspoň to tak vypadalo. Po obřadu jsme seděli v kuchyni a já vařila kávu pro všechny. Petr se rozhlížel po bytě: „Mami to tu měla hezké,“ řekl a já cítila bodnutí u srdce.

O týden později mi přišel dopis od notáře. Srdce mi bušilo až v krku – čekala jsem aspoň malý kousek jistoty za všechny ty roky péče. Ale když jsem otevřela obálku, svět se mi zhroutil pod rukama: „Veškerý majetek odkazuji svému synovi Petru Novákovi.“

Seděla jsem v kuchyni a zírala na papír s jejím podpisem. „To není možné,“ šeptala jsem znovu a znovu. Volala jsem Petrovi: „Vždyť jsi tu nikdy nebyl! Já… já…“ Hlas se mi zlomil.

„To není moje vina,“ řekl klidně Petr do telefonu. „Mamka to tak chtěla.“

Zůstala jsem sama v prázdném bytě, který už nebyl můj. Každý kout voněl po mámě – po jejím krému na ruce, po levanduli ve skříni, po starých knihách na poličce. Musela jsem odejít během měsíce.

Začala jsem balit věci do krabic. Každý hrnek, každá fotografie mě bodala do srdce jako nůž. Našla jsem i starý dopis od maminky: „Janičko, promiň mi všechno.“ Ale nic víc.

Když jsem odcházela z bytu naposledy, sousedka paní Dvořáková mě objala: „Vy jste byla ta nejlepší dcera na světě.“ Rozplakala jsem se poprvé od pohřbu.

Teď sedím v podnájmu na okraji města a přemýšlím nad svým životem. Co mi zbylo? Všechno jsem obětovala pro někoho jiného – a nakonec nemám nic. Ani domov, ani rodinu.

Byla moje oběť zbytečná? Nebo je láska opravdu jen o tom dávat bez očekávání? Co byste udělali vy na mém místě?