Mezi minutami a zdmi: Můj život ve stínu tchyně v pražském paneláku

„Tohle není hotel, Lucie! Tady se večeří v šest, ne v osm!“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem tiše otevřela dveře bytu. V ruce jsem držela igelitku s rohlíky a hlavou mi běželo, že už zase přijdu pozdě. Tchyně, paní Věra, stála u sporáku s rukama v bok a pohledem, který by dokázal rozpustit i led na Vltavě.

„Promiňte, měla jsem poradu v práci,“ pípla jsem a snažila se proklouznout do pokoje. Ale ona už byla u mě. „Porady, porady… Kdyby ses radši starala o domácnost! Vždyť ten Petr je pořád hladový, a ty? Ty ani nevíš, co má rád k večeři!“

Petr seděl u stolu, oči zabořené do mobilu. Ani se na mě nepodíval. V tu chvíli jsem si připadala jako cizinec ve vlastním životě. Po svatbě jsme neměli peníze na vlastní bydlení, a tak jsme přijali nabídku jeho mámy – malý pokoj v jejím třípokojovém bytě na Jižním Městě. „Jen na pár měsíců,“ sliboval Petr. Už to byly dva roky.

Každý den měl svůj přesný řád. Ráno budík v šest, koupelna na deset minut – jinak bouchání na dveře a poznámky o plýtvání vodou. Snídaně přesně v půl sedmé, chleba s máslem a salámem, žádné experimenty. Když jsem jednou přinesla avokádo, tchyně ho podezřívavě zkoumala a nakonec vyhodila do koše: „Tohle tady jíst nebudeme!“

Večer jsem se těšila do práce víc než domů. Tam jsem byla Lucie Novotná, účetní s vlastním stolem a kolegy, kteří mě brali vážně. Doma jsem byla jen „ta holka od Petra“, která nikdy nic nedělá dost dobře.

Jednou večer jsem zaslechla rozhovor mezi Petrem a jeho mámou. „Mami, nech ji být. Je unavená z práce.“

„Unavená? A co já? Já jsem celý život makala a ještě jsem zvládla domácnost i děti! Dnešní holky jsou líné.“

Zadržovala jsem slzy v koupelně, kde jsem si potichu čistila zuby. Připadala jsem si jako vetřelec. Chtěla jsem domů – ale kde byl můj domov?

Jednoho dne jsem přišla domů dřív. V bytě bylo ticho, jen z kuchyně voněla polévka. Sedla jsem si k oknu a dívala se na šedé paneláky kolem. Najednou přišla tchyně a posadila se naproti mně.

„Lucie… Já vím, že to není lehké. Ale já chci pro Petra jen to nejlepší.“

„A co když to nejlepší pro Petra znamená i trochu svobody pro mě?“ vyhrkla jsem.

Chvíli bylo ticho. Pak jen povzdechla: „Já už jiná nebudu.“

Ten večer jsem dlouho přemýšlela. Petr byl pořád stejný – milý, ale pasivní. Nikdy se mi nepostavil, nikdy neřekl mámě jasné slovo. Když jsem mu navrhla, že bychom si mohli najít podnájem, jen pokrčil rameny: „Teď to nejde, víš jak je to s penězi.“

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po sídlišti. Pozorovala jsem lidi v oknech – někdo vařil večeři, někdo se hádal, někdo jen tiše seděl u televize. Přemýšlela jsem, kolik žen je na tom stejně jako já.

Jednou večer mi zavolala máma: „Lucko, ty jsi nějaká smutná poslední dobou…“

Rozplakala jsem se jí do telefonu: „Mami, já už nevím, co mám dělat. Připadám si jako host ve vlastním životě.“

„Musíš si stát za svým,“ řekla mi tiše. „Jinak tě to semele.“

Začala jsem šetřit každou korunu z výplaty bokem. Petr o tom nevěděl. Po půl roce jsem měla dost na první kauci za malý byt 1+kk na Chodově.

Jednoho rána jsem sbalila kufr a postavila ho do předsíně. Tchyně stála ve dveřích kuchyně a mlčky mě pozorovala.

„Odcházím,“ řekla jsem tiše.

Petr přišel z práce až večer. Seděla jsem na posteli v novém bytě mezi krabicemi a čekala na jeho zprávu. Přišla až po půlnoci: „Nevím, co mám dělat.“

Odpověděla jsem: „Začni žít svůj život.“

Dnes sedím u okna svého malého bytu a dívám se na světla města. Někdy je mi smutno, někdy mám strach z budoucnosti. Ale poprvé po letech dýchám volně.

Kolik toho musí člověk obětovat pro rodinný klid? A stojí to vůbec za to? Co byste udělali vy na mém místě?