Když mi matka strhla kyslíkovou masku z umírající dcery – pravda, která změnila všechno

„Ne! Mami, co to děláš?!“ vykřikla jsem, když jsem viděla, jak moje matka, paní Věra Novotná, strhává kyslíkovou masku z obličeje mé šestileté dcery Klárky. V nemocničním pokoji na Karlově náměstí se rozhostilo ticho, které mi připadalo jako věčnost. Klárka se začala dusit a já v panice přiskočila k posteli. „Okamžitě to vrať zpátky!“ křičela jsem, zatímco jsem se snažila masku nasadit zpět. Matka stála jako socha, oči tvrdé jako kámen.

„Tohle už nemá cenu, Lucie,“ řekla ledově. „Jen ji trápíš. Nech ji odejít.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá celý svět. Moje vlastní matka – žena, která mě vychovala, která mě učila milovat a chránit – právě udělala něco, co jsem nedokázala pochopit. Klárka byla po těžké autonehodě a poslední týdny jsme žili mezi nadějí a zoufalstvím. Lékaři nám dávali jen malé šance, ale já se odmítala vzdát.

„Jak můžeš být tak krutá?“ šeptla jsem a slzy mi stékaly po tvářích. „Tohle není tvoje rozhodnutí!“

Matka se odvrátila a bez jediného slova odešla z pokoje. Zůstala jsem tam sama s Klárkou, která se pomalu uklidňovala. Přivolala jsem sestru a všechno jí vysvětlila. Nikdo tomu nechtěl věřit. Všichni znali moji matku jako laskavou ženu, která by pro rodinu udělala první poslední.

Ale já věděla své. Už několik měsíců jsem cítila, že se mezi námi něco změnilo. Matka byla podrážděná, často mi vyčítala, že trávím moc času v nemocnici a zanedbávám práci i domácnost. Ale nikdy by mě nenapadlo, že by byla schopná něčeho takového.

Dny plynuly a já se snažila soustředit jen na Klárku. Ale v hlavě mi pořád zněla ta scéna – její ruce na masce, její chladný hlas. Začala jsem pátrat po důvodech jejího chování. Proč by to dělala? Proč by chtěla ublížit vlastní vnučce?

Jednoho večera jsem doma našla otevřenou obálku s logem pojišťovny. Byla adresovaná matce. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem četla řádky o životním pojištění na Klárku – pojistka byla uzavřená před dvěma lety a matka byla uvedená jako hlavní příjemce. V tu chvíli mi došlo, že všechno je jinak.

Vzpomněla jsem si na rozhovor před pár týdny:

„Mami, proč jsi tak nervózní? Vždyť Klárka má šanci se uzdravit.“

„Ty tomu nerozumíš,“ odsekla tehdy matka. „Někdy je lepší nechat věci být.“

Tehdy jsem to přešla jako zoufalství babičky, která nechce vidět vnučku trpět. Ale teď mi to všechno dávalo smysl – její chování, její nátlak na mě, abych se vzdala naděje.

Následující den jsem ji konfrontovala. Seděla v kuchyni a loupala brambory na oběd.

„Mami, proč jsi uzavřela tu pojistku na Klárku? Proč jsi ji chtěla zabít?“

Ztuhla a bramborový nůž jí vypadl z ruky.

„Já… já to neudělala kvůli penězům,“ začala koktat. „Chtěla jsem jen… kdyby se něco stalo…“

„Nelži mi!“ vykřikla jsem. „Viděla jsem tě! Strhla jsi jí masku! Chtěla jsi ji nechat umřít!“

Matka se rozplakala. „Já už nemůžu dál… Dlužíme peníze všude možně… Tvůj otec prohrál všechno v automatech… Já už nevím, co mám dělat…“

V tu chvíli jsem cítila směs vzteku a lítosti. Najednou mi došlo, že celou dobu bojujeme nejen s nemocí Klárky, ale i s démony minulosti – s otcovou závislostí na hazardu, s dluhy, které nás dusily stejně jako Klárku bez kyslíku.

Přesto jsem nedokázala matce odpustit. Jak mohla dát přednost penězům před životem vlastní vnučky?

Další týdny byly peklem. Klárka bojovala o život a já bojovala s nenávistí k vlastní matce. Otec se mi vyhýbal a doma panovalo dusné ticho.

Jednou večer přišla matka za mnou do nemocnice.

„Lucie,“ šeptla tiše u dveří pokoje. „Já vím, že mi nikdy neodpustíš. Ale chci ti pomoct. Prodám byt a zaplatím všechny dluhy. Jen… prosím… dovol mi být u Klárky.“

Dlouho jsem mlčela. Nakonec jsem kývla – ne kvůli ní, ale kvůli Klárce. Potřebovala rodinu víc než kdy dřív.

Klárka nakonec přežila – zázrakem se její stav zlepšil a po měsících rehabilitace se mohla vrátit domů. Ale naše rodina už nikdy nebyla stejná.

Někdy v noci přemýšlím: Může člověk někdy opravdu odpustit takovou zradu? Nebo některé rány zůstanou navždy otevřené?

Co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste odpustit vlastní matce něco takového?