Cizí pláč v našem náručí: Příběh Jany a Tomáše – Když vám v porodnici vymění dítě

„To není možné… To není možné!“ křičela jsem v nemocničním pokoji, zatímco mi v rukou ležela malá Evička a já se třásla po celém těle. Tomáš stál u okna, zíral ven na parkoviště a jeho ruce se křečovitě svíraly v pěst. Lékařka se na mě dívala s lítostí v očích, ale její hlas byl neúprosný: „Paní Novotná, genetické testy jsou jednoznačné. Vaše dcera… není vaše biologická dcera.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Devět měsíců jsem nosila Evičku pod srdcem, devět měsíců jsem si představovala její první úsměv, první slovo, první krůčky. A teď mi někdo říká, že to dítě, které jsem porodila a které jsem kojila, není moje? Tomáš mlčel. Věděla jsem, že je na pokraji zhroucení stejně jako já. Vždycky byl silný, ale teď vypadal zlomeně.

„A kde je naše dítě?“ zeptal se tiše Tomáš. Lékařka sklopila oči. „Vaše biologická dcera byla omylem dána jiné rodině. Jsme v kontaktu s rodiči a snažíme se situaci vyřešit.“

Následující dny byly jako zlý sen. Každý pohled na Evičku mě bolel – milovala jsem ji celým svým srdcem, ale zároveň jsem věděla, že někde tam venku je holčička, která je skutečně moje krev. Tomáš se uzavřel do sebe. Přestal chodit do práce, celé dny seděl doma a mlčky sledoval televizi. Já plakala v koupelně, aby mě Evička neslyšela.

Jednoho večera jsme seděli u stolu a mlčky večeřeli. Najednou Tomáš promluvil: „Co když si nás ta druhá rodina nechce vyměnit? Co když už naši dceru milují stejně jako my Evičku?“ Ta otázka mě zasáhla jako blesk. Nikdy mě nenapadlo, že bychom mohli přijít o obě děti – o tu, kterou jsme vychovávali, i o tu, která byla naše krev.

Za pár dní nám zavolali z nemocnice. Druhá rodina – Novákovi – souhlasila s tím, že se setkáme. Bylo to v malé místnosti na gynekologii. Seděla tam paní Nováková s manželem a v náručí držela holčičku – naši skutečnou dceru Aničku. Byla krásná, tmavovlasá jako Tomáš. Když jsem ji poprvé uviděla, rozbrečela jsem se.

„Nevím, jak to zvládneme,“ řekla paní Nováková tiše. „Milujeme ji… Ale víme, že patří vám.“

Seděli jsme tam dlouho a mlčeli. Nakonec jsme se domluvili na postupné výměně – budeme se navštěvovat, aby si děti zvykly. Ale jak si má matka zvyknout na to, že dítě, které kojila a uspávala, už nebude její?

Začaly týdny plné slz a nejistoty. Evička i Anička byly zmatené. Evička ke mně natahovala ruce a plakala vždycky, když jsem ji musela vrátit Novákovým. Anička na mě koukala s nedůvěrou a schovávala se za paní Novákovou.

Jednou večer Tomáš vybuchl: „Tohle není normální! Jak tohle může někdo dopustit? Vždyť nám ukradli život!“ Rozplakala jsem se s ním. Byli jsme dva zoufalí lidé v malém panelákovém bytě na Jižním Městě a nevěděli jsme, jak dál.

Začali jsme chodit k psycholožce. Pomohla nám pochopit, že láska není jen o krvi. Že mateřství a otcovství je víc než genetika. Ale stejně… Každý večer jsem usínala s pocitem prázdnoty.

Jednoho dne přišla Evička za mnou a řekla: „Maminko, proč musím chodit k jiné paní?“ A já jí nedokázala odpovědět. Jen jsem ji objala a brečela s ní.

Po půl roce jsme si děti definitivně vyměnili. Anička už mi říká „maminko“, ale někdy v noci slyším její tichý pláč a vím, že vzpomíná na Novákovy. Evičku vídáme jednou za měsíc na hřišti – běhá ke mně s otevřenou náručí a já cítím bolest i radost zároveň.

Tomáš se pomalu vrací do života. Ale naše manželství už nikdy nebude stejné. Každý máme jizvu na duši.

Někdy si říkám: Udělali jsme správně? Je krev silnější než láska? A jak bychom se rozhodli vy?