Svoboda nebo závazek: Příběh jednoho bakaláře

«Tomáši, kdy už se konečně usadíš?» ozvalo se z telefonu hlasem mé matky, který jsem slyšel už tisíckrát. Seděl jsem na gauči ve svém pražském bytě a díval se na strop. «Mami, vždyť víš, že to není tak jednoduché,» odpověděl jsem unaveně. «Ale vždyť už ti táhne na čtyřicet!» pokračovala neúnavně. «Všichni tvoji kamarádi už mají rodiny.»

Zavěsil jsem a zhluboka si povzdechl. Bylo to pořád dokola. Každý týden stejná otázka, stejný tlak. Jsem Tomáš, 38letý bakalář z Prahy. Mám stabilní práci jako IT specialista, vlastní byt a žiji si svůj život podle svých pravidel. Ale přestože jsem spokojený se svou nezávislostí, společnost mi neustále připomíná, že bych měl být někde jinde – v manželství.

Vzpomínám si na svou poslední vážnou známost s Lenkou. Byla krásná, inteligentní a měla smysl pro humor. Ale jakmile jsme začali mluvit o budoucnosti, všechno se změnilo. «Tomáši, kdy si mě vezmeš?» ptala se mě jednoho večera, když jsme seděli v kavárně na Vinohradech. «Lenko, já nevím,» odpověděl jsem nejistě. «Mám pocit, že ještě nejsem připravený.» Její tvář se stáhla do zklamaného výrazu a já věděl, že jsem ji zklamal.

Od té doby jsem se vyhýbal vážným vztahům. Ne proto, že bych nechtěl lásku nebo blízkost, ale protože jsem se bál očekávání, která s nimi přicházejí. Každá žena, kterou jsem potkal, měla svůj plán – svatba, děti, dům na předměstí. A já? Já jsem chtěl cestovat, poznávat svět a užívat si svobody.

Jednoho večera jsem seděl v baru s mým nejlepším kamarádem Petrem. «Víš, Tomáši,» začal Petr po třetím pivu, «možná bys měl přehodnotit svůj postoj k manželství.» Podíval jsem se na něj překvapeně. «Proč bych měl?» zeptal jsem se. «Protože jednou budeš sám a budeš toho litovat,» odpověděl Petr vážně.

Jeho slova mě zasáhla víc, než bych si chtěl přiznat. Co když má pravdu? Co když jednoho dne budu litovat všech těch promarněných příležitostí? Ale pak jsem si vzpomněl na všechny ty chvíle, kdy jsem byl šťastný sám se sebou – na cestách po Evropě, při čtení knih v klidu svého bytu nebo při dlouhých procházkách po pražských parcích.

Moje rodina a přátelé mě neustále tlačí do něčeho, co možná ani nechci. Ale co když je to jen strach z neznámého? Co když je to jen obava z toho, že ztratím svou svobodu? Každý den si kladu tyto otázky a hledám odpovědi.

Jednoho dne jsem potkal Janu na vernisáži v galerii. Byla jiná než ostatní ženy. Neptala se mě na budoucnost ani na plány na svatbu. Prostě jsme si užívali přítomnosti a společných zájmů. «Víš, Tomáši,» řekla mi jednou večer při procházce po Karlově mostě, «možná není důležité mít všechno naplánované. Možná je důležité jen být šťastný teď a tady.» Její slova mi otevřela oči.

Možná je čas přestat se bát očekávání druhých a začít žít podle svého srdce. Možná je čas najít rovnováhu mezi svobodou a závazkem. Ale jak to udělat? Jak najít cestu mezi tím vším? Možná je to otázka pro nás všechny.