„Mami, probuď se!” – Příběh sedmileté Jitky, která tři dny bojovala o život svůj i svých sourozenců

„Mami, vstávej! Prosím, mami, otevři oči!“ třásla jsem maminkou, která ležela na rozkládací pohovce v našem malém bytě. Byla jsem sedmiletá Jitka a v tu chvíli jsem měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama. Vedle mě stál pětiletý Tomášek a tříletý Matýsek, oba s očima plnýma slz a strachu. Venku bylo šero, v bytě ticho, které rušil jen zvuk kapajícího kohoutku a občasné houkání tramvaje. Maminka se nehýbala. Už třetí den.

První den jsem si myslela, že je jen hodně unavená. Pracovala na dvě směny v továrně a často byla vyčerpaná. Ale tentokrát to bylo jiné. V kuchyni jsem našla prázdné lahve od vodky, které schovávala za lednicí. Věděla jsem, že když pije, je smutná a někdy i zlá, ale nikdy předtím nespala tak dlouho. Táta odešel, když jsem byla malá, a od té doby jsme byli jen my čtyři. „Jitko, co budeme dělat?“ špitl Tomášek a pevně mě chytil za ruku. „Musíme něco sníst,“ rozhodla jsem. V lednici byla jen půlka chleba, trochu másla a zbytek marmelády. Rozkrájela jsem chleba na tři tenké krajíčky a každému namazala trochu marmelády. Matýsek brečel, že má hlad, ale víc jsem neměla.

Druhý den byl horší. Maminka pořád spala, neodpovídala, jen tiše dýchala. Zkoušela jsem jí dát napít vody, ale neotevřela oči. Telefon byl rozbitý, protože ho maminka před týdnem vzteky hodila o zeď. Sousedy jsme neměli rádi – paní Nováková z vedlejšího bytu si pořád stěžovala na hluk a pán odnaproti byl divný, vždycky na nás koukal skrz kukátko. Ven jsem se bála jít, protože jsem nevěděla, co by se mohlo stát. Ale když začal Matýsek plakat, že chce za babičkou, rozhodla jsem se. Oblékla jsem oba kluky do bund, vzala je za ruce a vyrazili jsme do zimy. Babička bydlela na druhém konci Ostravy, ale já si pamatovala cestu tramvají. Problém byl, že jsme neměli peníze na jízdenku.

„Jitko, co když nás chytí revizor?“ ptal se Tomášek, když jsme nastoupili do tramvaje. „Řekneme, že jsme se ztratili,“ odpověděla jsem a doufala, že to nebude potřeba. Srdce mi bušilo až v krku, když kolem nás prošel muž v uniformě, ale naštěstí si nás nevšiml. Matýsek usnul na mé ruce, Tomášek se tiskl ke mně. Když jsme vystoupili, byla už tma. Babička bydlela v paneláku, který páchl cigaretami a starým jídlem. Zazvonila jsem. „Jitko? Co tu děláš?“ vykoukla babička, překvapená a rozcuchaná. „Maminka spí a nejde vzbudit,“ vyhrkla jsem a rozbrečela se. Babička nás rychle pustila dovnitř, dala nám čaj a zavolala záchranku.

Třetí den jsme byli u babičky. Maminku odvezli do nemocnice. Nikdo nám neřekl, co s ní je, jen že je moc nemocná. Babička byla přísná, ale laskavá. „Musíš být silná, Jitko,“ řekla mi večer, když jsme leželi v posteli. „Jsi teď hlava rodiny.“ Cítila jsem se strašně unavená, ale zároveň jsem věděla, že musím vydržet. Kluci se mě pořád ptali, kdy se vrátí maminka. Nevím, co jsem jim měla říct. Sama jsem se bála, že už ji nikdy neuvidíme.

Po týdnu nám zavolali z nemocnice. Maminka přežila, ale byla slabá a musela na léčení. Sociální pracovnice přišla k babičce a ptala se mě na všechno možné. „Nebojíš se o maminku?“ zeptala se mě. „Bojím,“ odpověděla jsem. „Ale bojím se i o nás.“ Babička mě pohladila po vlasech a řekla, že teď budeme spolu. Ale já věděla, že už nikdy nebudu ta malá holka, co si hrála s panenkami. Musela jsem dospět během tří dnů.

Někdy v noci, když nemůžu spát, slyším v hlavě Tomáškův hlas: „Jitko, co budeme dělat?“ A já si pořád kladu otázku: Proč jsme na to museli být sami? Proč dospělí někdy nechají děti, aby za ně nesly tíhu světa? Co byste dělali vy na mém místě?