Den, kdy autobusová zastávka proměnila v komediální scénu
«Sakra!» zaklela jsem tiše, když jsem se pokusila zvednout nohu na schod autobusu. Moje džíny byly tak těsné, že jsem se nemohla ani pohnout. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře, když jsem si uvědomila, že za mnou stojí fronta lidí, kteří netrpělivě čekají na to, až se dostanou dovnitř. «Promiňte,» zamumlala jsem směrem k muži za mnou, který se na mě díval s mírně pobaveným výrazem.
«Potřebujete pomoct?» zeptal se s úsměvem. Jeho jméno bylo Petr a měl ten typ úsměvu, který by dokázal roztavit ledovec. «Možná bych mohl…» začal a než jsem stihla protestovat, chytil mě za loket a pokusil se mě jemně vytáhnout nahoru.
To, co následovalo, bylo jako scéna z komedie. Jakmile mě Petr zvedl, moje džíny praskly s hlasitým zvukem. Lidé kolem nás se začali smát a já cítila, jak mi horkost stoupá do tváří. «Ach bože,» vydechla jsem a snažila se zakrýt roztržené místo rukama.
Petr se snažil zachovat klidnou tvář, ale koutky úst mu cukaly. «Omlouvám se,» řekl a pokrčil rameny. «Tohle jsem neplánoval.»
«To je v pořádku,» odpověděla jsem a snažila se udržet důstojnost. «Myslím, že dneska budu muset vzít taxík.» Ale než jsem stihla odejít, autobusák se otočil a s úsměvem mi podal svoji bundu. «Tady máte,» řekl. «Můžete si to přehodit přes sebe.»
Přijala jsem bundu s vděčností a přehodila si ji přes boky. Lidé na zastávce stále chichotali a já si uvědomila, že tohle ráno bude jedním z těch, na které nikdy nezapomenu.
Když jsem konečně nastoupila do autobusu, Petr si sedl vedle mě. «Omlouvám se ještě jednou,» řekl tiše. «Nechtěl jsem vás dostat do takové situace.»
«To je v pořádku,» odpověděla jsem a usmála se na něj. «Vlastně to bylo docela vtipné. Alespoň teď máme historku k vyprávění.»
Petr se zasmál a kývl hlavou. «To rozhodně máme,» souhlasil. «A víte co? Možná bychom si mohli někdy zajít na kávu a zasmát se tomu ještě jednou.»
«To by bylo fajn,» odpověděla jsem a cítila, jak mi srdce poskočilo radostí.
Když jsme dorazili na naši zastávku, Petr mi pomohl vystoupit z autobusu a já si uvědomila, že i když to ráno začalo trapně, skončilo mnohem lépe, než jsem očekávala.
Jak jsme se rozloučili a každý šel svou cestou, přemýšlela jsem o tom, jak důležité je brát život s humorem a jak někdy i ty nejtrapnější okamžiky mohou vést k něčemu krásnému. Možná bychom všichni měli častěji nechat věci plynout a smát se sami sobě. Kdo ví, co všechno by nám to mohlo přinést?