Babička mi odkázala byt, teď je na mně, abych se o ni postaral
«Oto, prosím tě, nezapomeň na to mléko!» volala babička z kuchyně, zatímco já se snažil najít klíče od bytu. «Ano, babi, nezapomenu,» odpověděl jsem automaticky, ale v hlavě jsem měl úplně jiné myšlenky. Právě jsem se dozvěděl, že mi babička odkázala svůj byt. Bylo to pro mě obrovské překvapení a zároveň pocit tíhy, který jsem si nedokázal vysvětlit.
Babička byla vždycky ta, která se o nás všechny starala. I teď, když jí bylo skoro osmdesát, byla stále plná energie. Ale její paměť začínala selhávat. Zapomínala na jména lidí, které znala celý život, a někdy se ztrácela i ve vlastním bytě. Bylo to bolestivé sledovat.
«Oto, co kdybychom si dnes večer udělali palačinky?» navrhla s úsměvem, který mi vždycky připomínal mé dětství. «Jasně, babi,» odpověděl jsem a snažil se skrýt obavy. Jak dlouho ještě bude schopná žít sama? Co když se jí něco stane?
Když jsem se vrátil domů, sedl jsem si na pohovku a přemýšlel o tom všem. Můj telefon zazvonil. Byla to máma. «Oto, slyšela jsem o tom bytě,» začala bez okolků. «Víš, že teď budeš muset převzít zodpovědnost za babičku?» Její hlas byl plný očekávání a já věděl, že nemám na výběr.
«Ano, mami, vím,» odpověděl jsem unaveně. «Ale co když to nezvládnu? Co když udělám chybu?» Máma se na chvíli odmlčela. «Všichni děláme chyby, Oto. Ale důležité je snažit se a být tam pro ty, které milujeme.»
Další den jsem šel za babičkou s jasným plánem. Musíme najít způsob, jak jí pomoci zůstat v bezpečí a zároveň jí dát pocit nezávislosti. «Babi, přemýšlel jsem,» začal jsem opatrně. «Co kdybychom ti pořídili nějaké bezpečnostní zařízení do bytu? Třeba alarm nebo něco podobného?»
Babička se na mě podívala s úsměvem plným pochopení. «Oto, vím, že se o mě bojíš. Ale já nechci být přítěží.» Její slova mě zasáhla jako blesk. Jak bych mohl považovat svou vlastní babičku za přítěž?
«Nejsi přítěž, babi,» řekl jsem pevně. «Jen chci, abys byla v bezpečí.» Nakonec jsme se dohodli na několika opatřeních a já cítil úlevu.
Ale jak týdny plynuly, situace se zhoršovala. Babička začala zapomínat i na základní věci jako jíst nebo brát léky. Jednoho dne jsem ji našel sedět na pohovce s prázdným pohledem v očích. «Oto,» řekla tiše, «kde je děda?»
Děda zemřel před deseti lety a já nevěděl, jak jí to říct znovu. «Babi,» začal jsem jemně, «děda už tu není.» Viděl jsem, jak její oči zalily slzy a cítil jsem bezmoc.
Musel jsem udělat rozhodnutí. Po dlouhém rozhovoru s rodinou jsme se rozhodli najmout pečovatelku, která by babičce pomohla s každodenními úkoly. Bylo to těžké rozhodnutí, ale věděl jsem, že je to pro její dobro.
Jednoho večera jsme seděli spolu u stolu a já jí vysvětloval naši volbu. «Babi,» řekl jsem jemně, «chceme jen to nejlepší pro tebe.» Podívala se na mě s pochopením a řekla: «Vím, Oto. A děkuji ti za všechno.»
Bylo to poprvé po dlouhé době, co jsem cítil klid. Věděl jsem, že jsme udělali správnou věc.
Ale i přes všechna opatření a pomoc pečovatelky jsem věděl, že jednoho dne přijde čas rozloučení. A na to nikdy nebudu připraven.
Jak dlouho ještě budu mít možnost slyšet její hlas a cítit její objetí? Jak dlouho ještě budu mít možnost být jejím vnukem? Možná je čas začít si vážit každého okamžiku více než kdy jindy.