Poslední cesta do neznáma

«Ne, prosím, neodvážej mě tam!» vykřikla jsem, když jsem se zoufale držela svého starého kufru, který byl svědkem tolika mých cest a dobrodružství. Slzy mi stékaly po tvářích a já se snažila pochopit, jak jsem se ocitla v této situaci. Moje snacha Jana seděla za volantem a její tvář byla napjatá, jakoby se snažila ignorovat mé prosby.

«Babičko, uklidni se, prosím,» řekla Jana klidným hlasem, ale já cítila, že pod povrchem jejího klidu je něco jiného. «Nejedeme do žádného domova důchodců. Jen tě vezu na kontrolu k doktorovi.»

Ale já jí nevěřila. V poslední době se všechno změnilo. Můj syn Petr byl stále zaneprázdněný prací a Jana se zdála být unavená z toho, že se o mě musí starat. Věděla jsem, že jsem pro ně přítěží. Moje mysl byla plná vzpomínek na to, jak jsem kdysi byla silná a nezávislá žena. Jak jsem vedla rodinný podnik a vychovávala své děti s láskou a péčí.

«Pamatuješ si, jak jsme jezdili na chalupu?» snažila jsem se změnit téma, abych zaplašila své obavy. «Ty a Petr jste byli ještě malí a já vám pekla koláče s borůvkami.»

Jana se na mě podívala přes zpětné zrcátko a její oči změkly. «Ano, pamatuju si to. Byly to krásné časy,» odpověděla tiše.

Ale i přes její laskavá slova jsem nemohla setřást pocit, že mě něco čeká. Něco nevyhnutelného a smutného. Když jsme projížděli kolem známých míst, vzpomínky na minulost mě zaplavily jako přílivová vlna. Viděla jsem sebe jako mladou ženu, jak kráčím po ulicích Prahy s hlavou plnou snů a nadějí.

«Jano, co když už nebudu moct zůstat doma?» zeptala jsem se tiše, když jsme zastavili na červenou.

Jana si povzdechla a otočila se ke mně. «Babičko, nikdy bychom tě nikam neposlali proti tvé vůli. Víme, že chceš být doma a my tě v tom podpoříme,» řekla s upřímností v hlase.

Ale já věděla své. Viděla jsem to u svých přátel. Jakmile začnou být nemocní nebo potřebují více péče, jejich rodiny je často umístí do zařízení, kde jsou sami a opuštění. A já se bála, že to samé čeká i mě.

Když jsme dorazili k ordinaci lékaře, Jana mi pomohla vystoupit z auta. Držela mě za ruku a já cítila její teplo a podporu. Ale stále jsem měla pocit, že je to jen otázka času.

Po vyšetření jsme se vraceli domů a já byla zticha. Přemýšlela jsem o tom, co mi lékař řekl o mém zdraví a jak dlouho ještě budu schopná žít sama. Bylo to jako by mi někdo vzal všechny mé sny a naděje a nahradil je strachem z budoucnosti.

Když jsme dorazili domů, Jana mi pomohla s kufrem do mého pokoje. «Babičko, víš, že tě máme rádi,» řekla tiše.

Přikývla jsem a snažila se usmát. Ale uvnitř mě něco umíralo. Byla to naděje? Nebo jen strach z toho, co přijde?

Večer jsem seděla u okna a dívala se na hvězdy. Přemýšlela jsem o svém životě, o všech těch krásných chvílích i o těch těžkých obdobích. A pak jsem si položila otázku: Co je skutečně důležité? Láska? Rodina? Nebo jen to, abychom byli šťastní v okamžiku?

Možná nikdy nenajdu odpověď. Ale jedno vím jistě: Nikdy nechci být sama. Ať už mě čeká cokoliv, doufám, že budu mít kolem sebe ty, které miluji.

A co vy? Jak byste se cítili na mém místě? Jak bychom měli zacházet s těmi, kteří nás potřebují nejvíce?