Jmenuji se Petra a poslední měsíce trávím v kanceláři dlouho do noci, jen abych nemusela domů. Můj manžel Lukáš mě už dávno přestal respektovat a já se snažím vyhýbat konfliktům tím, že se ztrácím v práci. Ale útěk nic neřeší a já stojím před těžkým rozhodnutím, které změní můj život.
Jmenuji se Jana a jednoho deštivého večera jsem svému manželovi oznámila, že odcházím. Rozhodnutí ukončit manželství nebylo snadné, ale dusivá atmosféra doma mě nutila volit mezi sebou a rodinou. Teď mě však nejvíc bolí, že moje děti mě vidí jako viníka a já nevím, jak jim vysvětlit, že jsem to udělala i kvůli nim.
Od dětství jsem byla ve stínu nemocného bratra a máma mi nikdy nedala zapomenout, že jsem odešla z domova. Její výčitky mě pronásledují i roky poté, co jsem se snažila začít nový život. Píšu svůj příběh, protože vím, že nejsem jediná, kdo se snaží uniknout z pout toxické rodiny.
Už tři měsíce jsem s mámou nepromluvila ani slovo. Všude jsem ji zablokovala, přestala jí volat a psát, jen jí dál platím nájem a objednávám potraviny. Teď na mě manžel tlačí, abych se s ní usmířila, ale já nevím, jestli to vůbec dokážu.
Jmenuji se Lucie a nikdy jsem si nemyslela, že budu stát před rozhodnutím, které roztrhne naši rodinu na kusy. Můj otec, který mě roky týral, potřeboval ledvinu – a já byla jediná vhodná dárkyně. Vyprávím svůj příběh o bolesti, odvaze a o tom, jak těžké je někdy říct ne, i když to znamená zůstat věrná sama sobě.
Od dětství jsem žil jen s tátou, který mě chtěl vychovat podle svých představ. Neustálý tlak, srovnávání a jeho neschopnost přijmout mě takového, jaký jsem, mě poznamenaly na celý život. Dnes se ptám, jestli jsem byl opravdu důvodem rozpadu jejich manželství, nebo jestli jsme byli oba jen oběťmi jeho nenaplněných snů.
Jmenuji se Lucie a nikdy bych nevěřila, že mě vlastní rodiče odmítnou v nejhorší chvíli mého života. Po letech manželství s Petrem, které bylo plné hádek a nedorozumění, jsem se obrátila na rodiče s prosbou o pomoc, ale místo útěchy jsem narazila na zavřené dveře. Tato zkušenost mě donutila přehodnotit nejen svůj vztah k rodině, ale i samu sebe.
Jednoho deštivého večera mi sousedka Jana oznámila, že můj manžel Petr vodí do našeho bytu cizí ženu. V příběhu popisuji svůj boj s nedůvěrou, bolestí a rozhodováním, jak se postavit pravdě, která mě ničí. Otevírám otázku, zda je lepší žít v nevědomosti, nebo čelit realitě, i když bolí.
Jmenuji se Tomáš a nikdy bych nevěřil, jak moc mě změní půlrok na mateřské dovolené. Po narození naší dcery jsem chtěl pomoci své ženě Janě, která se začala ztrácet v samotě a stereotypu. Můj pokus o výměnu rolí ale roztočil spirálu konfliktů, nepochopení a vnitřních bojů, které nás oba přivedly na pokraj sil.
Jmenuji se Alena a po čtyřiceti letech manželství jsem se rozhodla udělat krok, který mi změnil život. Vyhodila jsem manžela z domu a stala se černou ovcí rodiny. Přesto věřím, že jsem konečně začala žít podle sebe, i když mě to stálo všechno, co jsem znala.
Jmenuji se Klára a můj život se obrátil naruby, když jsem zjistila, že místo aby mi manžel pomáhal s naším synem, raději vše svěřil své matce. Všichni kolem mě tvrdili, že je to moje vina, a já začala pochybovat o sobě i o svých schopnostech. Tento příběh je o bolesti, zklamání, ale i o síle najít sama sebe.
Jmenuji se Eliška a v tomto příběhu popisuji, jak jsem se rozhodla zůstat bezdětná a jakou vlnu nepochopení a odsouzení to vyvolalo v mé rodině. Otevřeně sdílím bolestné rozhovory s rodiči i sourozenci, kteří mě považují za sobeckou, a popisuji, jak těžké je v české společnosti obhájit právo na vlastní životní cestu. Přesto věřím, že moje volba má smysl a že nejsem sama.
