Jmenuji se Lucie a nikdy bych nevěřila, že se mi život během jednoho večera obrátí vzhůru nohama. Můj manžel Petr mi na poslední chvíli oznámil, že se mnou neodejde do našeho nového bytu, ale zůstane raději u své matky. Tato zrada mě donutila přehodnotit nejen naše manželství, ale i samu sebe.
Jmenuji se Ariana a nikdy bych nevěřila, že se jednoho dne budu cítit jako cizinec ve vlastní rodině. Po rozvodu mého syna Jakuba jsem zůstala v životě jeho dcery Zuzky, ale vztah s Jakubem se mi rozpadal pod rukama. Dnes už nevím, jestli jsem byla špatná matka, nebo jestli je chyba někde jinde.
Jmenuji se Zuzana a nikdy bych nevěřila, jak moc dokáže mlčení a pýcha rozbít rodinu. Když jsem se po porodu ocitla na dně, místo podpory jsem zažila zradu od těch nejbližších. Můj příběh je o tom, jak těžké je přiznat si slabost a požádat o pomoc, když vás vlastní rodina nechá na holičkách.
Všechno začalo nevinně – chtěli jsme s manželem trochu klidu a děti poslat na víkend k babičce. Jenže náš nejmladší syn Honzík se tam necítil dobře a jeho zoufalá prosba, abychom ho vzali domů, nám otevřela oči. Ten víkend nás naučil, jak důležité je naslouchat dětem a nebrat jejich pocity na lehkou váhu.
Jmenuji se Alena a poslední rok mého života se točí kolem snahy navázat vztah s budoucí snachou, která se zdá být ke mně i celé naší rodině chladná. Každé rodinné setkání je pro mě zkouškou trpělivosti a odvahy, protože mám pocit, že ztrácím nejen syna, ale i kus sebe. V tomto příběhu popisuji své zoufalství, pokusy o sblížení i otázky, které si kladu o vině a budoucnosti naší rodiny.
Večer, kdy jsem chtěla najít klid v kuchyni a u večeře s dcerou, se změnil v bouři výčitek a hádek s bývalým manželem Petrem kvůli alimentům. Jeho slova mě zasáhla hlouběji, než bych čekala, a donutila mě přemýšlet o tom, jak těžké je být samoživitelkou v české realitě. Příběh o bolesti, hrdosti a odvaze žádat o to, co je spravedlivé.
Jmenuji se Bohumil a s manželkou Eliškou jsme celý život budovali náš malý ráj na zahradě. Teď, když nám síly ubývají, se naše děti a vnoučata objevují jen tehdy, když něco potřebují. Příběh o tom, jak těžké je najít rovnováhu mezi touhou po rodinné blízkosti a pocitem, že jsme pro ostatní jen bankomat.
V noci, kdy poslední superúplněk roku 2023 zalil naši vesnici stříbrným světlem, jsem se musela rozhodnout, zda zachráním rodinnou farmu, nebo svůj vztah s otcem. Vše vyvrcholilo během sklizně, kdy se staré křivdy a tajemství dostaly na povrch. Ten večer jsem pochopila, že někdy musíme ztratit všechno, abychom našli sami sebe.
Jmenuji se Jana a poslední roky mám pocit, že jsem v pasti. Všechno v domácnosti, péče o děti, práce i starost o finance leží jen na mně, zatímco můj manžel Petr se stáhl do ústraní. Bojuji s pocitem vyhoření, osamělosti a zoufalství, ale stále doufám, že najdu sílu něco změnit.
Jmenuji se Jana a nikdy bych nevěřila, že mě vlastní rodina postaví před volbu, která mi roztrhne srdce. Když se mezi mnou a tchyní rozhořel spor, modlitba byla poslední věc, ke které jsem se upnula. Přesto právě víra a tiché prosby mi pomohly najít cestu ven z beznaděje a znovu objevit klid v duši.
Jmenuji se Ivana a žiji v krásném bytě na Vinohradech, ale každý den mě dusí lakota mého manžela Tomáše. Přestože navenek působíme jako ideální pár, uvnitř našeho domova vládne napětí, protože Tomášova posedlost šetřením ničí vše, co jsem kdy milovala. Bojuji s pocitem viny, touhou po svobodě a otázkou, zda mám právo chtít od života víc.
Celý život jsem žila s pocitem, že mi něco chybí – že někde tam venku je člověk, který mi mohl dát odpovědi na otázky, které jsem si nikdy netroufla položit. Po letech pátrání a mlčení ze strany mé adoptivní matky jsem svého biologického otce našla v domově důchodců. Přestože jsme spolu ztratili padesát let, rozhodla jsem se mu dát domov a sobě šanci na nový začátek.
