Jmenuji se Eliška, je mi 34 let a po osmi letech manželství s Petrem jsem zjistila, že některé rány bolí víc než ty, které jsou vidět. Jako matka tří dětí jsem se ztratila sama sobě, až jednoho večera u kuchyňského stolu prasklo něco, co už nešlo vzít zpět. Ten večer, kdy mi Petr vzal dva burgery z talíře a řekl mi, že bych měla zhubnout, změnil všechno.
Celý život jsem byla jen manželka, matka a účetní v malém městě na Vysočině. Až když mi bylo osmačtyřicet, náhodné setkání v kavárně mě donutilo přehodnotit, kdo vlastně jsem a co od života chci. Tato cesta sebepoznání mě zavedla dál, než jsem si kdy dokázala představit.
Už dva roky se moje dcera Nora se mnou nebaví. Každý den přemýšlím, kde jsem udělala chybu, a jestli je ještě šance to napravit. Můj příběh je o bolesti, pýše a naději, že rodinné vztahy lze uzdravit, pokud najdeme odvahu podívat se pravdě do očí.
Dva roky po smrti mého syna jsem se snažila najít smysl života a přijmout jeho ženu jako vlastní dceru. Při přípravě rodinné oslavy jsem si uvědomila, jak hluboko v sobě stále nosím bolest i vinu, a jak těžké je skutečně odpustit sobě i druhým. Tento příběh je o tom, jak se rodina může znovu spojit i přes největší ztrátu.
Zažila jsem bolest rozchodu svého syna Petra s jeho ženou Alenou, která mě zasáhla víc, než jsem čekala. Všechno, co jsem považovala za jisté, se rozpadlo, ale právě v těch nejtemnějších chvílích jsem objevila sílu odpustit a znovu najít rodinu tam, kde bych to nikdy nečekala. Tento příběh je o odpuštění, nových začátcích a o tom, jak někdy musíme přijmout změnu, abychom mohli znovu žít.
Jmenuji se Nora a myslela jsem, že důchod bude konečně časem klidu a radosti. Místo toho mě dcera obvinila, že si žiju na úkor jejího utrpení, a já se musela postavit otázce, jestli mám právo na vlastní štěstí, když moje rodina trpí. Příběh o vině, lásce a těžkém rozhodování v české rodině.
V den, kdy se můj syn Tomáš oženil s Lucií, jsem měla pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama. Jejich vztah byl od začátku plný napětí a já jsem se nikdy nedokázala smířit s tím, jak moc se Tomáš změnil. Dnes přemýšlím, jestli jsem jako matka někde neudělala zásadní chybu.
Jmenuji se Ondřej a nikdy bych nevěřil, že se mi ve třiceti letech rozpadne rodina. Táta, Petr, se rozhodl odejít od mámy po třiceti letech manželství a všechno, co jsem považoval za jisté, se otřáslo v základech. Máma mu dala šanci na půl roku svobody, ale já jsem zůstal mezi dvěma světy – a nevím, jestli se někdy znovu spojí.
Jmenuji se Alena a v padesáti třech letech jsem přišla o všechno, co jsem považovala za jistotu. Můj muž, Petr, se mi začal vzdalovat a já jsem dlouho předstírala, že je všechno v pořádku. Teď stojím na prahu nové životní etapy a nevím, jestli mám sílu začít znovu.
Celý život jsem snila o vlastním bytě, kde budu s manželem budovat rodinu. Místo toho jsem zjistila, že můj muž koupil dvě garsonky – jednu pro nás a druhou pro svou matku, aniž by se mě zeptal. Teď stojím před otázkou, jestli je naše manželství opravdu partnerské, nebo jsem v něm jen do počtu.
Včera v noci jsem vůbec nespala. Požádala jsem mámu o pomoc s miminkem, ale místo krátké návštěvy mi rodiče oznámili, že chtějí u nás bydlet celý rok. Teď stojím před rozhodnutím, které může změnit naši rodinu navždy.
Před pěti lety můj syn Ondřej opustil svou ženu Lucii a jejich čerstvě narozená dvojčata kvůli jiné ženě. Dodnes se nedokážu smířit s jeho rozhodnutím a novou přítelkyni nikdy nepřijmu. Každý den mě pronásleduje otázka, zda je možné odpustit vlastnímu dítěti, když zničí rodinu.
