Jmenuji se Milena a vyprávím příběh o tom, jak jsem ztratila svého syna, ne fyzicky, ale citově. Po jeho bolestivém rozvodu jsem sledovala, jak se vrací k ženě, která mu kdysi zlomila srdce, a přitom se ode mě stále více vzdaluje. Tato zpověď je o mateřské lásce, zklamání a otázkách, na které možná nikdy nenajdu odpověď.
Stojím s Petrou uprostřed obýváku našeho rodného domu, kde se rozhoduje o osudu našeho dětství. Musíme se rozhodnout, jestli dům prodat, nebo riskovat rozpad rodiny. Vzpomínky, staré křivdy i současné problémy se mísí a já hledám odpověď, co je vlastně domov.
Všechno se zhroutilo v jediném okamžiku, když jsem zjistila, že můj bratr rozbil moje auto, které jsem svěřila mamince. Vynořily se staré křivdy, otázky důvěry a odpovědnosti, zatímco já jsem zůstala tím špatným člověkem. Opravdu jsem já ta, kdo by měl ustoupit a mlčet?
Od dětství jsem žila ve stínu svého bratra Tomáše, zatímco maminka vždy upřednostňovala jeho. Teď, když je vážně nemocná a všichni čekají, že jí pomůžu, musím se vyrovnat s lety křivd a rozhodnout se, jestli mám právo na vlastní bolest. Toto je můj příběh o lásce, zradě a odpuštění, které možná nikdy nenajdu.
Jmenuji se Jana. Můj život se rozpadl na kusy, když můj syn Matěj onemocněl, a místo podpory jsem narazila na zeď mlčení a nepochopení, dokonce i od vlastní rodiny. Toto je můj výkřik do ticha, ale i naděje, že někdo uslyší ten křik, který zůstává v mnoha českých domácnostech nevysloven.
Jsem Jana a poslední týdny mě dohání k šílenství. Teta Jarmila, manželova příbuzná, si myslí, že se celý svět musí točit kolem ní – a její narozeniny letos překročily všechny meze. Přestože jsme s manželem sotva vyšli s penězi, čekala od nás drahý dar a vůbec jí nezajímalo, co to pro nás znamená.
Jmenuji se Martin a v den, kdy jsem měl domů přivézt svou ženu Zuzku a naše novorozená dvojčata, jsem v nemocničním pokoji našel jen její vzkaz. Moje matka se do našeho manželství neustále vměšovala a její tlak byl poslední kapkou, která Zuzku dohnala k útěku. Příběh o tom, jak rodinné vztahy a nepochopení mohou zničit i to největší štěstí, a o tom, zda je možné něco napravit.
Jsem sedmdesátiletá Marie a žiji v paneláku na pražském Jižním Městě. Moje dcera Jana je jediný člověk, kterého mám, ale poslední roky se mezi námi vytvořila propast. Tato zpověď je o bolesti, osamělosti a touze po pochopení, které mi chybí víc než cokoli jiného.
Jsem Marie a nikdy bych nevěřila, že se můj vlastní domov stane místem, kde budu bojovat o kousek klidu. Můj syn Petr a jeho žena Jana se k nám nastěhovali po těžké životní situaci, ale místo vděčnosti přinesli do našeho bytu napětí, hádky a pocit, že už tu nejsem doma já, ale oni. Teď stojím na rozcestí a nevím, jak zachránit nejen svůj domov, ale i vztah se synem.
Jmenuji se Lucie a žiji v malém bytě v pražských Vršovicích se svým mužem a tříletou dcerkou. Moje rodina mě neustále žádá o věci, které už nepotřebuji, ale často jde o předměty, které bych si ráda nechala pro sebe nebo pro dceru. Cítím se rozpolcená mezi touhou pomoci a potřebou chránit své vlastní hranice.
Od první chvíle mě rodina postavila před hotovou věc: měla jsem se vzdát všeho a starat se o nemocnou tchyni. Měsíce jsem bojovala s výčitkami, vyčerpáním a naprostým nedostatkem podpory, až jsem se rozhodla udělat krok, který mi změnil život. Je sobectví opravdu jen péče o sebe, nebo je to jediná cesta, jak si zachovat vlastní důstojnost?
Jmenuji se Marie a po devíti dcerách se celý můj svět točí kolem očekávání desátého dítěte. S manželem Petrem žijeme v Plzni a naše každodennost je plná lásky, ale i tlaku okolí, které neustále komentuje naši ‚dívčí armádu‘. Tento příběh vás provede mou cestou skrze stereotypy, rodinné konflikty a vlastní obavy, zatímco čekám na zprávu o pohlaví našeho desátého dítěte.
