Můj návrat z porodnice s naší novorozenou dcerou měl být nejšťastnějším okamžikem mého života. Místo toho jsem se ocitla v bytě plném chaosu, s vyčerpaným manželem a bolestným uvědoměním, že realita je někdy úplně jiná než naše sny. Té noci, mezi slzami, vztekem a láskou, jsem pochopila, jak křehká a zároveň silná dokážu být.
Jmenuji se Ivana a po letech marných pokusů jsem porodila svého syna Filipa až ve svých osmatřiceti letech. Každý den zápasím s pocitem viny, že ho možná příliš rozmazluji, zatímco můj muž Petr i zbytek rodiny tvrdí, že mu tím škodím. Tahle zpověď je o hledání rovnováhy mezi mateřskou láskou a nutnou přísností v české realitě.
Na půdě jsem našla starou krabici po mamince, která skrývala dopisy a fotografie. Otevření krabice odhalilo rodinné tajemství, které otřáslo mým vztahem k otci i vlastní identitou. Musela jsem se rozhodnout, zda pravdu přijmout, nebo ji znovu pohřbít.
Sedím v polostínu obýváku a čekám na zprávu od své dcery Kláry, která se mi už měsíce neozvala. Vzpomínám na naše hádky, na slova, která jsme si nikdy neměly říct, a přemýšlím, jestli je ještě šance všechno napravit. Každý den mě sžírá vina i naděje, že jednou znovu uslyším její hlas.
Jmenuji se Marie a nikdy bych nevěřila, že někdy budu psát o tom, jak jsme si s manželem museli projít bolestivou cestou, abychom přijali naši snachu Alenu. Zpočátku jsme ji odmítali, protože nám připadala jiná a báli jsme se, že nám vezme našeho syna Tomáše. Nakonec jsme ale zjistili, že láska a pochopení dokážou překonat i ty největší předsudky.
Jmenuji se Jana a nikdy bych nevěřila, že jedna narozeninová oslava dokáže rozbít rodinné vztahy. Všechno začalo nevinně, ale skončilo slzami a výčitkami. Teď přemýšlím, jestli jsem mohla udělat něco jinak, nebo jestli některé rány v rodině prostě nikdy nezmizí.
Jednoho deštivého říjnového večera jsem zjistila, že můj manžel, kterého jsem milovala nade vše, si mě vzal jen kvůli penězům. Můj příběh je o tom, jak se mi zhroutil svět, jak jsem bojovala s bolestí a jak jsem se naučila znovu důvěřovat sama sobě. Je to pravdivé vyprávění o zradě, rodině a o tom, jak se dá vstát i po největších ranách.
Jmenuji se Klára a nikdy nezapomenu na den, kdy mě Petr opustil v devátém měsíci těhotenství. Tři roky jsem bojovala s pocitem zrady, samoty a strachu, než se najednou objevil zpět v našem životě a prosil o odpuštění. Díky víře, modlitbě a podpoře své rodiny jsem musela najít sílu rozhodnout, zda mu otevřu dveře zpět – nejen do svého života, ale hlavně do života naší dcery.
Jmenuji se Jana a žiji v malém bytě na okraji Brna se svým mužem Petrem a synem Matýskem, který má Downův syndrom. Moje matka, paní Libuše, žije v luxusu a nikdy mi nezapomene připomenout, že můj muž není podle jejích představ dost úspěšný. Tato zpověď je o tom, jak bolí, když místo podpory od rodiny dostáváte jen výčitky, a o tom, zda je láska skutečně dost silná, když vás vlastní matka odsuzuje.
V dramatické noci jsem utekla od násilnického manžela, zůstala sama se dvěma malými dětmi a čelila odmítnutí rodiny i přátel. Prošla jsem zoufalstvím, strachem i bezmocí, ale nakonec jsem v sobě objevila sílu postavit se na vlastní nohy. Tato noc mi změnila život a ukázala, že někdy je jedinou záchranou naše vlastní odvaha.
Jmenuji se Klára a žiju sama v malém bytě na Žižkově. Můj přítel Honza bydlí stále u rodičů, ale často tráví večery u mě, kde mu vařím a starám se o něj. Když jsem se svěřila kamarádkám, že mě to stojí čím dál víc peněz a Honza mi s nákupy nepomáhá, vysmály se mi a řekly, že bych měla být ráda, že vůbec něco přinese – i když je to jen hotové jídlo z Tesca.
Jednoho deštivého odpoledne jsem nečekaně půjčila svou nejoblíbenější knihu sestřenici Viktorii, kterou jsem sotva znala. Zpočátku jsem se bála říct si o ni zpět, protože jsem nechtěla působit sobecky, ale postupně jsem zjistila, že jde o víc než jen o knihu – šlo o respekt k sobě samé. Nakonec jsem musela čelit nejen Viktorii, ale i vlastní rodině a jejich představám o tom, co znamená být „hodná holka“.
