Deset let jsem s manželem Petrem budovala náš vysněný dům na okraji Šumavy. Když jsme byli konečně téměř u cíle, náš syn Filip se vrátil z Prahy s návrhem, který otřásl základy naší rodiny. Toto je příběh o lásce, oběti a těžkých rozhodnutích, která nás nutí přehodnotit, co pro nás znamená domov.
Jmenuji se Marie a nikdy bych nevěřila, že se moje kuchyně stane bitevním polem. Když si můj syn Michal přivedl domů svou ženu Katku, která trvala na rovnosti v domácnosti, začaly se drolit základy všeho, co jsem považovala za samozřejmé. V tomto příběhu popisuji, jak jsme se jako rodina museli naučit žít s novými hodnotami a hledat cestu k sobě navzájem.
Vždycky jsme slavili Vánoce u rodičů, kde maminka připravovala všechno jídlo a starala se o rodinnou pohodu. Letos mě ale bratr pozval k sobě, jenže jeho žena byla zásadně proti. Musela jsem čelit napětí, které roztrhalo naši rodinu, a přemýšlet, co vlastně znamená být rodina.
Jmenuji se Alena a před deseti lety si můj syn Tomáš vzal Lucii, ženu s malou dcerkou z předchozího vztahu. Nikdy mě nepozvali na jejich svatbu, přesto ode mě teď očekávají, že jim přenechám svůj byt. Toto je můj příběh o bolesti, nepochopení a dvojích standardech v české rodině.
Jmenuji se Marie a jsem babička z Brna. Vyprávím, jak se můj vztah s vnoučaty náhle změnil, když mě snacha začala držet dál od rodiny. Po měsících bolesti a nepochopení jsem konečně zjistila, co za tím vším stálo.
Jmenuji se Jana a po rozvodu s Václavem jsem si myslela, že už mě v životě nic nepřekvapí. Když mi ale po patnácti letech zazvonil telefon a na druhém konci byl on, nemocný a zoufalý, musela jsem se rozhodnout, jestli mu podám pomocnou ruku. Společně s našimi dětmi, Tomášem a Alenou, jsme se ocitli před těžkou zkouškou, která nás nakonec spojila víc, než jsme si kdy dokázali představit.
Jmenuji se Lucie a nikdy bych nevěřila, že naše rodina se rozpadne kvůli rozhodnutí mého dědečka. Po smrti babičky se děda zamiloval do sousedky a najednou jsme pro něj přestali existovat. Příběh o ztrátě, nepochopení a otázkách, na které možná nikdy nenajdeme odpověď.
Jmenuji se Marie a celý život jsem žila pro svou rodinu. Když mě synova žena začala od mých vnoučat izolovat, myslela jsem, že je to kvůli nedostatku času nebo škole. Pravda byla mnohem bolestivější a donutila mě přehodnotit vše, co jsem o své rodině věděla.
Jmenuji se Milena a celý život jsem se snažila být dobrou matkou i tchyní. Když se narodil můj první vnouček, zjistila jsem, že má snacha tají existenci dalšího dítěte. Tato pravda otřásla naší rodinou a já nevím, jak teď s ní mluvit ani jak chránit svého syna.
Jednoho deštivého odpoledne mi máma oznámila, že půjčila mé auto mému bratrovi bez mého vědomí. Když mi zavolal, že havaroval, zhroutil se mi svět a v rodině vypukla bouře výčitek, slibů a nevyřčených křivd. Teď stojím před otázkou, jestli odpuštění stačí k tomu, abychom znovu postavili mosty důvěry, které se tak snadno zbořily.
Po odchodu do důchodu jsme s manželem vytvořili zahradu, která měla být útočištěm pro naši rodinu. Místo radosti však přišlo nepochopení a napětí, když naše snacha projevila zklamání. Tento příběh odhaluje, jak těžké je někdy najít společnou řeč i v rodině, kde by měla vládnout láska.
Jmenuji se Helena a celý život jsem věřila, že rodina je to nejcennější, co máme. Když mě ale moje snacha Markéta začala vnímat spíš jako domácí pomocnici než jako babičku, musela jsem najít odvahu postavit se za sebe. Můj příběh je o bolesti, odvaze a hledání hranic v rodině.
