Nikdy bych nevěřila, že se můj vlastní manžel otočí zády k naší rodině kvůli rodině svého zesnulého bratra. Každý den jsem bojovala s pocitem, že jsem na všechno sama, zatímco on se snažil zachránit něco, co už dávno neexistovalo. Tahle zkušenost mě změnila a donutila mě přemýšlet, kde je hranice mezi pomocí a zanedbáváním vlastních blízkých.
Od chvíle, kdy se můj tchán nastěhoval do našeho dvoupokojového bytu, se náš život obrátil vzhůru nohama. Každý den byl bojem o soukromí, respekt a klid v rodině. Přestože jsme s manželem překonali už tolik překážek, tahle zkouška nás postavila před otázku, co vlastně znamená být rodina.
Jednoho dne jsem musela vzít svého manžela Petra na návštěvu k rodičům do Prahy. Jeho posedlost venkovem začala ovlivňovat náš vztah a já jsem se ocitla mezi dvěma světy – mezi rodinou, která zůstala ve městě, a mužem, který toužil po útěku na venkov. Vše vyvrcholilo dramatickým rozhovorem u rodičů, kde se ukázalo, že Petrův útěk je možná jen snahou uniknout před vlastními problémy.
Po dvaceti letech manželství jsem se ocitla před rozhodnutím, které změnilo celý můj život. Odmítla jsem dál pečovat o manželovu psychicky nemocnou matku, protože jsem už nemohla – a on mi to nikdy neodpustil. Teď stojím sama a přemýšlím, jestli jsem byla sobecká, nebo jestli jsem si jen zachránila vlastní duši.
