V šedesáti letech jsem s manželem Petrem zjistila, že naše děti nás už nepotřebují. Tři dospělé děti se rozprchly do světa a my zůstali sami v našem bytě na Vinohradech, plní otázek a nejistoty. Příběh o bolesti, hledání nového smyslu a odvaze čelit samotě.
Jmenuji se Lucie a už několik měsíců žiju na hraně svých sil. Zatímco já se snažím udržet naši rodinu nad vodou, můj manžel Petr jako by žil v jiném světě. Tento příběh je o tom, jak jsem se musela postavit nejen jemu, ale i sama sobě, abychom mohli znovu najít cestu k sobě.
V šedesáti letech jsem s manželem zjistila, že naše děti nás už nepotřebují. Prožívám bolest z prázdného hnízda, hledám smysl a ptám se, jak dál žít, když se role rodiče rozplyne. Sdílím svůj příběh, abych našla útěchu a radu.
Jednoho deštivého večera jsem na mámině nočním stolku našla její závěť, ve které mě úplně vynechala. Od té chvíle se náš vztah změnil a já se snažím pochopit, proč to udělala. I když vím, že mě máma milovala, odpuštění je pro mě zatím nemožné.
Jmenuji se Gabriel a pracuji v kanceláři plné rutiny a ticha. Když mě nová kolegyně Magdaléna pozvala na procházku po práci, netušil jsem, že jeden obyčejný večer převrátí můj život naruby. V ten den jsem musel čelit pravdám o sobě, své ženě i o tom, co znamená být skutečně sám.
Po odchodu našich dětí z domova jsem se cítil ztracený a osamělý. Spolu s manželkou Jitkou jsme museli čelit nejen tichu v bytě, ale i dávno nevyřčeným otázkám o našem vztahu a budoucnosti. Nakonec jsme však objevili nové radosti a smysl života, který jsme kdysi dávno ztratili v každodenním shonu.
Jsem matka, která vychovávala syna sama poté, co nás manžel opustil s dluhy. Po letech se bývalý manžel vrátil a syn se ke mně začal chovat odtažitě, až mě nakonec zradil způsobem, který jsem nečekala. Teď se snaží vše napravit, ale já nevím, jestli mu to dokážu odpustit.
Jmenuji se Naďa a po třiceti letech manželství s Františkem jsem si uvědomila, že už dál nemůžu žít jen pro ostatní. Vždycky jsem byla ta, která držela rodinu pohromadě, ale někde cestou jsem ztratila samu sebe. Teď stojím na prahu nové životní kapitoly a ptám se: Kdo vlastně jsem?
Jmenuji se Marie a celý život jsem dřela, abych své dceři Simoně zajistila lepší život. Teď, když už nemám z čeho dávat, se mi vzdaluje nejen ona, ale i můj milovaný vnouček. Bolí mě, že možná pro ně znamenám jen peněženku, a přemýšlím, kde jsem udělala chybu.
Jmenuji se Eliška a v padesáti osmi letech jsem s manželem Františkem učinila rozhodnutí, které navždy změnilo naši rodinu. Rozhodli jsme se odkázat většinu našeho majetku charitám, což vyvolalo v našich dětech, Danovi a Natálii, vlnu nepochopení a zloby. Tento příběh je o tom, jak těžké je najít rovnováhu mezi láskou k dětem a odpovědností vůči světu.
Můj syn Tomáš opustil svou rodinu kvůli své nerozvážnosti a já zůstala stát mezi troskami jeho rozhodnutí. Musela jsem prosit svou bývalou snachu Kláru, abych mohla vídat vnoučata, a přitom jsem se sama snažila najít nový smysl života. Nakonec jsem našla útěchu a sílu v nečekaném přátelství právě s Klárou, která mi ukázala, že rodina může mít mnoho podob.
Vracím se po letech z ciziny domů, ale moje děti mě téměř nenavštěvují a nevolají. Vždy jsem se snažila být dobrou matkou, ale po rozvodu s manželem, který odešel za jinou, se všechno změnilo. Teď přemýšlím, kde jsem udělala chybu a jestli je ještě šance to napravit.
