Už pět let se starám o paní Věru, matku své nejlepší kamarádky. Každý den bojuji s pocitem vděčnosti i vyčerpání, protože nevím, kdy a jestli vůbec mám právo říct dost. Píšu svůj příběh, abych zjistila, jestli v tom nejsem sama a kde je hranice mezi pomocí a sebeobětováním.
Jmenuji se Naďa a po třiceti letech manželství s Františkem jsem si uvědomila, že už dál nemůžu žít jen pro ostatní. Vždycky jsem byla ta, která držela rodinu pohromadě, ale někde cestou jsem ztratila samu sebe. Teď stojím na prahu nové životní kapitoly a ptám se: Kdo vlastně jsem?
Jednoho deštivého rána mě sousedka Jana požádala, abych se postarala o její maminku, když odjíždí za prací do Německa. Po odchodu do důchodu jsem se cítila ztracená a osamělá, ale péče o paní Věru mi obrátila život naruby. Přestože jsem čelila nepochopení vlastní rodiny a bolestným vzpomínkám, našla jsem v této nové roli nečekaný smysl a sílu.
Letos jsem se rozhodla neslavit narozeniny, protože jsem na dně s penězi a život mě drtí. Jenže moji přátelé mě překvapili a ukázali mi, že opravdové přátelství je silnější než stud a beznaděj. V příběhu popisuji, jak těžké je přijmout pomoc, když máte pocit, že už nemáte co nabídnout.
Vždycky jsem toužila po velké rodině a domově plném smíchu, ale realita mě tvrdě zasáhla. Místo pohádkového života jsem skončila ve zchátralém domě s dítětem, které mě denně zkouší až na dřeň. Tohle je příběh o tom, jak se sny mohou změnit v boj o přežití – a jak těžké je přiznat si, že někdy prostě nezvládáme.
Jmenuji se Naďa a nikdy jsem si nemyslela, že mě může vlastní domov tak dusit. Když se k nám nastěhoval manželův otec, náš malý byt v centru Prahy se proměnil v bitevní pole emocí, nedorozumění i nečekaných radostí. Těch pět měsíců mi změnilo pohled na rodinu, vztahy i samu sebe.
Jmenuji se Eliška, je mi 34 let a po osmi letech manželství s Petrem jsem zjistila, že některé rány bolí víc než ty, které jsou vidět. Jako matka tří dětí jsem se ztratila sama sobě, až jednoho večera u kuchyňského stolu prasklo něco, co už nešlo vzít zpět. Ten večer, kdy mi Petr vzal dva burgery z talíře a řekl mi, že bych měla zhubnout, změnil všechno.
Jmenuji se Alena a v padesáti třech letech jsem přišla o všechno, co jsem považovala za jistotu. Můj muž, Petr, se mi začal vzdalovat a já jsem dlouho předstírala, že je všechno v pořádku. Teď stojím na prahu nové životní etapy a nevím, jestli mám sílu začít znovu.
Po dvaceti letech manželství mě Josef opustil a já zůstala sama se svou dcerou. Později jsem potkala Karla, ale znovu se vdávat jsem už nechtěla. Moje dcera Klára si ze mě dělá legraci, že se jen bojím znovu obléct bílé šaty, ale já vím, že samota je někdy lepší než druhý pokus.
Jmenuji se Martina a nikdy jsem si nemyslela, že obyčejná procházka s kočárkem se stane scénou, na kterou nezapomenu. Vždy jsem byla tichá a nenápadná sousedka, ale když mi paní Novotná vtrhla do soukromí, musela jsem se postavit sama za sebe. Ten den jsem pochopila, jak těžké je chránit své dítě nejen před světem, ale i před vlastní komunitou.
Cítím se zahlcená životem se svým stárnoucím otcem a nejsem si jistá, jaké kroky podniknout dál. Doufám, že se spojím s lidmi, kteří to chápou a mohou nabídnout nějakou radu.
Emma Nováková z Olomouce se vydává na neúnavné pátrání po pravdě o své biologické rodině, jen aby čelila nečekaným výzvám a hořkosladkému odhalení, které jí zanechá více otázek než odpovědí.
