Jmenuji se Petra a poslední rok mého života se točí kolem neustálých stížností mé maminky, která odešla do důchodu. Snažím se vybalancovat péči o vlastní rodinu, práci a její nekonečné výčitky, že na ni nemám čas. Píšu svůj příběh, protože věřím, že nejsem jediná, kdo se v tomhle kolotoči ztrácí.
Moje žena Jana mě opustila a nechala mi na krku tři malé děti. Musel jsem se naučit být mámou i tátou zároveň, bojovat s předsudky i vlastními pochybnostmi. Přesto jsem nikdy nelitoval, protože děti jsou to jediné, co mi dává smysl.
Jmenuji se Tereza a vyrůstala jsem v malém městě na Vysočině. Můj život se navždy změnil, když do něj vstoupil nevlastní otec Petr, který mi dal lásku a oporu, jakou jsem od vlastního otce nikdy nezažila. Tento příběh je o bolesti, odpuštění a o tom, jak těžké je někdy říct «děkuji» těm, kteří si to nejvíc zaslouží.
Jednoho deštivého večera jsem stála mezi nemocnou maminkou a manželem, který už dál nechtěl snášet tíhu mé péče o rodinu. V zoufalství jsem sáhla po modlitbě, i když jsem v ni už dávno nevěřila. Tato noc změnila všechno – a já se musela rozhodnout, komu zůstat věrná a kde najít sílu pokračovat.
Jsem matka, která sleduje, jak se její syn Tomáš mění pod tlakem své manželky Lucie. Vidím, jak je unavený a ztrácí radost ze života, protože veškeré domácí povinnosti leží jen na něm. Zoufale hledám radu, jak mu pomoci, aniž bych rozbila jeho manželství.
Jmenuji se Jana a nikdy bych nevěřila, jak moc dokáže rodina člověka zranit. Můj muž Petr vždy upřednostňoval svou matku před námi, jeho vlastní rodinou, a já se cítila opuštěná a zrazená. Teprve víra a modlitba mi pomohly najít sílu postavit se za sebe i naše děti.
Sedím v kuchyni a sleduji, jak moje dcera Anna spěchá do práce, zatímco její malý syn zůstává v péči chůvy. Nedokážu pochopit, proč se s manželem rozhodli mít dítě právě teď, když oba žijí jen svou kariérou. V příběhu se potýkám s vlastními pocity viny, nepochopení a touhou po rodinné blízkosti, která se mi zdá být nenávratně ztracená.
Jmenuji se Lenka a můj život se navždy změnil v zimě, kdy jsem musela čelit rozhodnutí, které roztrhlo naši rodinu. V příběhu popisuji, jak jsem bojovala s předsudky, rodinnými konflikty a vlastními pochybnostmi, když jsem se rozhodla stát dobrovolnou hasičkou v naší malé vesnici. Skrze každodenní zápasy i chvíle soudržnosti ukazuji, co znamená odvaha a jak těžké je někdy najít pochopení i mezi nejbližšími.
Jmenuji se Karel a nikdy bych nevěřil, že jeden výbuch vzteku na pražské Hostivařské přehradě mi převrátí život naruby. Všechno začalo nevinným výletem s rodinou, ale skončilo to virálním videem, výpovědí z práce a rozvrácenými vztahy. Teď přemýšlím, jestli jsem opravdu byl tím špatným, nebo jestli je dnešní svět příliš krutý k těm, kdo udělají chybu.
Jmenuji se Alena a nikdy jsem si nemyslela, že budu muset rozhodovat o životě vlastního otce. Po letech psychického i fyzického týrání mě požádal o ledvinu, když mu selhaly orgány. Můj příběh je o bolesti, odvaze říct ne a o tom, jak těžké je odpustit člověku, který vám zničil dětství.
Jednoho večera mi soused začal nechávat podivné dárky za dveřmi a můj manžel Radek vybuchl vzteky. Vše se vyhrotilo, když jsem se snažila situaci řešit sama, ale nakonec jsem našla sílu v modlitbě a víře. Tento příběh je o tom, jak jsem se naučila čelit strachu, postavit se za sebe a odpustit – nejen sousedovi, ale i svému muži.
Tři měsíce se mnou tchyně nepromluvila kvůli tomu, že jsme s manželem jeli na dovolenou místo toho, abychom jí dali peníze na rekonstrukci bytu. V příběhu popisuji, jak jsem se snažila situaci řešit, jaké emoce to ve mně vyvolalo a jak se naše rodina ocitla na pokraji rozkolu. Otevřeně sdílím své pochybnosti, vinu i naději na smíření.
