Jmenuji se Jan a nikdy jsem si nemyslel, že se moje manželství začne rozpadat kvůli mé vlastní matce. Každodenní návštěvy a kontrola všeho, co s manželkou děláme, mě přinutily postavit se mezi dvě ženy, které miluji. Teprve když jsem zůstal doma na dovolené, pochopil jsem, jak moc jsme kvůli tomu přišli o klid a vzájemnou blízkost.
Jedno ráno jsem chtěla potěšit Oskara jeho oblíbenými tvarohovými lívanci, ale místo toho jsem se ocitla v srdci rodinné bouře. Oskarova rodina mě začala tlačit do svatby a chtěla mě přetvořit k obrazu své dokonalé snachy. Musela jsem se rozhodnout, zda zůstanu věrná sobě, nebo se podřídím jejich očekáváním.
Jednoho deštivého rána jsem se rozhodla stát se dárcem ledviny pro malého chlapce, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Moje rodina byla proti, strach mě svíral, ale touha zachránit život byla silnější než všechny pochyby. Tento příběh je o boji se sebou samou, o rodinných konfliktech a o tom, co znamená skutečná odvaha a láska.
Jednoho rána jsem nechala Martinu na stole vzkaz a odjela do Brna, abych unikla každodenní rutině a pocitu, že jsem jen služka a matka. V příběhu popisuji svůj vnitřní boj, samotu i následné rodinné drama, které mě donutilo přehodnotit celý svůj život. Nakonec stojím před otázkou, zda lze najít rovnováhu mezi mateřstvím, partnerským vztahem a vlastním štěstím.
Jsem Jana a celý život jsem věřila, že láska dokáže překonat i ty nejhlubší propasti. Když jsem přijala dceru svého muže za vlastní, myslela jsem, že jsme opravdová rodina. Ale její zrada mi ukázala, že minulost se někdy nedá přepsat, a já teď hledám odpověď, jestli je možné skutečně milovat dítě, které není vaše.
Jmenuji se Ivana a před půl rokem se ke mně nastěhovala moje stará maminka po mrtvici. Každý den bojuji s pocitem viny, únavy i vzteku, protože se mi obrátil život naruby a naše vztahy jsou napjatější než kdy dřív. Hledám cestu, jak neztratit samu sebe a přitom být dobrou dcerou.
Jmenuji se Iva a vyrůstala jsem v Praze pod dohledem své matky, která mě svou láskou často dusila. Vyprávím o naší největší hádce, útěku z domova a cestě ke smíření, během které jsem konečně našla svůj hlas a máma se naučila pustit. Chtěla jsem jen, aby mě viděla jako dospělou ženu, ne jako dítě, které je třeba pořád chránit.
Jmenuji se Nora a myslela jsem si, že svatba v šedesáti bude splněným snem. Místo toho jsem se ocitla v bouři rodinných konfliktů, osamělosti a zklamání. Sdílím svůj příběh, abych se zeptala: je pozdní láska opravdu šancí na nový začátek, nebo jen iluzí?
Jmenuji se Ivana a nikdy bych nevěřila, že jednoho dne budu stát před dveřmi svého bytu a přemýšlet, jestli mám vůbec zazvonit. Moje dcera Jana byla vždy moje nejlepší kamarádka, ale od chvíle, kdy se provdala za Petra, se mezi nás vkradla tichá propast. Dnes vám vyprávím o tom, jak jsem přišla o vlastní dítě – a jak těžké je najít odvahu bojovat o vztah, který se zdá být ztracený.
Jmenuji se Tereza a v sedmnácti jsem se stala mámou. V tomto příběhu vás provedu bouřlivými roky, které následovaly: hádkami doma, ztrátou přátelství a hledáním sama sebe mezi plenkami a dospělými povinnostmi. Je to upřímné vyprávění o lásce, selhání a naději ve světě, který na mladé matky není připravený.
Jmenuji se Ivana a po odchodu mého manžela jsem zůstala sama s malou dcerou a pocitem viny, který mě dusí každý den. Bojuji s prací, péčí o Ninu a vlastními strachy, zatímco se snažím být dobrou matkou. Nejvíc mě bolí, když mi dcera vyčte, že jsme si cizí – tehdy se ptám sama sebe, kde jsem udělala chybu.
Moje jméno je Lucie a byla jsem baletkou, dokud mi život nezměnila mrtvice. V nemocnici jsem musela bojovat nejen s vlastním tělem, ale i s rozpadlou rodinou a strachem z budoucnosti. Přesto jsem v sobě našla sílu znovu důvěřovat, odpustit a objevit nový smysl života.
