Letní prázdniny jsem trávila u babičky Nory, která mě vždycky milovala nade vše. Jenže letos se všechno změnilo, protože do našeho života vstoupila druhá babička, Viktorie, a já jsem poprvé pocítila, jak bolestivé může být soupeření o lásku v rodině. To léto mi ukázalo, že i ti nejbližší si někdy navzájem ubližují, aniž by to chtěli.
Všechno začalo jedním nenápadným rozhovorem u večeře, kdy mi manžel František oznámil, že chce rozvod. Zatímco jsem se snažila zachránit naši rodinu, on už měl všechno promyšlené a já až příliš pozdě zjistila, že přijdu o všechno, co jsem považovala za své. Teď stojím na prahu nového života a ptám se sama sebe, kde jsem udělala chybu.
Jmenuji se Alena a nikdy nezapomenu na ten večer, kdy jsem byla pozvána na večeři ke svému bratrovi Petrovi. Místo rodinné pohody mě čekalo setkání s jeho podivným kamarádem, které odhalilo hlubší rodinné napětí a otázky, které si kladu dodnes. Ten večer změnil můj pohled na rodinu i na to, co znamená být vítán.
Po letech dřiny jsem konečně splatila hypotéku a rozhodla se odjet na pár dní do Beskyd. Místo radosti mě ale doma čekalo nepochopení a výčitky, že jsem sobecká. Teď stojím před otázkou, jestli mám ustoupit rodinnému tlaku, nebo si stát za svým právem na klid.
Jmenuji se Alena a celý život jsem zasvětila svému jedinému synovi, Tomášovi. Když si přivedl domů svou ženu Lucii, snažila jsem se být tou nejlepší tchyní, ale brzy jsem zjistila, že moje pomoc není vždy vítaná. Musela jsem se naučit, kde končí mateřská láska a začíná respekt k jejich vlastnímu životu.
Jmenuji se Nora a právě jsem čelila největší zkoušce svého života: můj nevlastní otec, který mě kdysi vychovával, se po letech objevil u mých dveří a žádal, abych ho nechala bydlet u sebe. Když jsem odmítla, rozhodl se mě zažalovat o podíl na dědictví po mamince. V příběhu se otevírá otázka, kde končí povinnost dítěte vůči nevlastnímu rodiči a kde začíná právo na vlastní život.
Jmenuji se Adriana a celý život jsem byla ta, která držela rodinu pohromadě. Jednoho večera mě manžel Matěj svým lhostejným komentářem zranil natolik, že jsem se rozhodla mu ukázat, jaké to je, když všechno není samozřejmé. Ten večer změnil nejen náš vztah, ale i mě samotnou.
Když jsem v osmnácti slyšel od táty, že buď budu platit nájem, nebo se odstěhuji, zlomilo mi to srdce. Dnes, po letech, kdy jsem se musel postavit na vlastní nohy bez jeho podpory, ode mě očekává, že mu budu finančně pomáhat. Přemýšlím, co vlastně znamená rodina a jestli je povinností dítěte starat se o rodiče, kteří sami nikdy nebyli oporou.
Jmenuji se Věra a celý život jsem žila v malém městě na Vysočině. Kdysi byl můj dům plný smíchu mého syna Petra a vnoučat – Tomáška, Janičky a Pavlíka. Ale když jsem sepsala svou poslední vůli, teprve tehdy si na mě rodina vzpomněla – a to už bylo příliš pozdě.
Když mi bylo pětadvacet, provdala jsem se za Petra a myslela si, že začínám nový život. O rok později mě opustil a já zůstala sama s malým synem v domě jeho rodiny, kde jsem nikdy nebyla vítaná. Teď, po dvaceti letech, stojím tváří v tvář bývalé tchyni, která mi dává jasně najevo, že tohle nikdy nebyl můj domov.
Jmenuji se Jana a nikdy bych nevěřila, že se budu muset hádat o to, kdo doma vynese koš. Můj syn si vzal ženu, která odmítá tradiční rozdělení rolí, a já se s tím neumím smířit. Všechno, co jsem celý život považovala za samozřejmé, je najednou špatně – a já nevím, jestli je chyba ve mně, nebo v nich.
Jsem Jana, čtyřicetiosmiletá žena, která už přes dvacet let žije v Praze. Po jedné návštěvě rodného domu na Vysočině jsem se ocitla v konfliktu s rodinou, když mi sestra Zuzana navrhla, abych prodala svůj byt a vrátila se domů. Když se druhý den objevil bratr Martin s košíkem jablek a omluvou, musela jsem se znovu zamyslet nad tím, co pro mě vlastně znamená rodina a domov.
