Jmenuji se Jana a už pět let žijeme s manželem Petrem a naší dcerkou v malém pronajatém bytě na okraji Prahy. Když mi máma nabídla peníze na vlastní bydlení, myslela jsem, že se nám konečně splní sen o jistotě a domově. Jenže Petr chce celou částku dát svému nemocnému otci, a já stojím před nejtěžším rozhodnutím svého života.
Jmenuji se Marie a celý život jsem věřila, že rodina je to nejdůležitější. Po jedné nešťastné večeři na naší chatě jsem si ale uvědomila, jak hluboké propasti mohou vzniknout mezi generacemi a jak těžké je najít společnou řeč s vlastní snachou. Teď přemýšlím, jestli jsem udělala všechno správně, nebo jestli jsem něco zásadního přehlédla.
Nikdy bych nevěřila, že mě Tomáš dokáže tak hluboce zranit. Jeho lež mě srazila na kolena, ale právě v té chvíli se ukázalo, jak silná může být rodina. Díky jejich podpoře jsem se naučila odpouštět a znovu věřit.
Po letech práce v zahraničí jsem koupila svým dětem byty, abych jim zajistila lepší život. Teď, když jsem se vrátila domů, mě ale vlastní děti odmítají nechat přespat v bytech, které jsem jim pořídila. Bolí mě to a nevím, jak s tím naložit.
Jmenuji se Lucie a s manželem Tomášem jsme snili o vlastním bytě v Praze. Jeho rodiče, pan a paní Novotní, jsou velmi zámožní, ale přesto nám odmítli pomoci s akontací na hypotéku. Tento příběh je o tom, jak jejich rozhodnutí ovlivnilo naše vztahy i mé vlastní vnímání rodiny.
Jmenuji se Ivana a celý život jsem bojovala za lepší budoucnost pro svou dceru Kláru. Když jí bylo dvanáct, musela jsem odejít pracovat do Německa, abychom přežily. Dnes, když je Kláře dvaatřicet, mi vyčítá, že jsem ji tehdy opustila – a já se ptám sama sebe, jestli jsem udělala správnou věc.
Jmenuji se Lucie a už několik měsíců žiju na hraně svých sil. Zatímco já se snažím udržet naši rodinu nad vodou, můj manžel Petr jako by žil v jiném světě. Tento příběh je o tom, jak jsem se musela postavit nejen jemu, ale i sama sobě, abychom mohli znovu najít cestu k sobě.
Jmenuji se Marie a celý život jsem dřela, abych své dceři Simoně zajistila lepší život. Teď, když už nemám z čeho dávat, se mi vzdaluje nejen ona, ale i můj milovaný vnouček. Bolí mě, že možná pro ně znamenám jen peněženku, a přemýšlím, kde jsem udělala chybu.
Po smrti strýce jsem s bratrem Tomášem zdědila zanedbanou zahradu na okraji malé středočeské vesnice. Zpočátku jsme se hádali, jak s pozemkem naložit, a staré rodinné křivdy vyplouvaly na povrch. Nakonec jsme však v zápase s plevelem i vlastními démony objevili sílu rodinného pouta a hodnotu společné práce.
Přijela jsem k synovi s nadějí, že budu nápomocná, ale místo vřelého přivítání mě čekalo odmítnutí. Vzpomínám na roky, kdy jsme byli s Vilémem jen my dva, a teď stojím před jeho dveřmi jako cizí člověk. Tato zkušenost mě nutí přemýšlet, kde se stala chyba a co vlastně znamená rodina.
Před pěti lety můj syn Ondřej opustil svou ženu Lucii a jejich čerstvě narozená dvojčata kvůli jiné ženě. Dodnes se nedokážu smířit s jeho rozhodnutím a novou přítelkyni nikdy nepřijmu. Každý den mě pronásleduje otázka, zda je možné odpustit vlastnímu dítěti, když zničí rodinu.
Letos v létě jsme s manželkou místo dovolené v zahraničí vyrazili poznávat krásy Česka. Pozvání od švagrové Jitky do jejího domu v Krkonoších mělo být vrcholem naší cesty, ale místo očekávaného tepla rodinného kruhu nás čekalo napětí, ticho a staré křivdy. Příběh o tom, jak těžké je někdy najít společnou řeč i s těmi nejbližšími.
