Byla jsem ta, která tiše snášela urážky a bolest, dokud poslední kapka nepřetekla během jednoho ponižujícího oběda. Rozhodla jsem se odejít kvůli sobě i kvůli malé Terezce. Začátek byl děsivý, ale dnes vím, že kdybych ten krok neudělala, zůstali bychom navždy ztracené ve stínech.
Celý život jsem žila v přesvědčení, že jsem průměrná a bez talentu. Strach a nejistota mě provázely od dětství až do dospělosti, kdy jsem se ztratila v každodenním kolotoči povinností. Ale jednoho dne jsem vzala do ruky štětec a poprvé pocítila, že možná přece jen něco dokážu.
Stála jsem před zrcadlem v koupelně na hlavním nádraží v Praze a slyšela za sebou hlas, který mi připomněl, že už nejsem nejmladší. Ten den se mi změnil pohled na sebe samu i na to, jak nás společnost nutí vypadat. Sdílím svůj příběh o tom, jak jsem se rozhodla postavit tlaku na dokonalost a co to znamenalo pro mě i mou rodinu.
