Jmenuji se Jana a žiji s manželem Petrem a naším čtyřletým synem Matýskem v jednopokojovém bytě, zatímco Petrova matka přenechala prostornější byt jeho mladšímu bratrovi. Každý den bojuji s nedostatkem místa, s pocitem nespravedlnosti a s otázkou, co vlastně znamená rodina. Můj příběh je o bolesti, kompromisech a touze po domově, který by byl skutečně náš.
Jmenuji se Tomáš a nikdy bych nevěřil, že jednoho dne budu stát před svými dětmi a nevědět, kam půjdeme spát. Po smrti manželky jsem zůstal sám se dvěma dětmi a život se mi rozpadl pod rukama. Ale právě v nejtemnější chvíli se ukázalo, že v lidech je víc dobra, než jsem si kdy dokázal představit.
Každý den jsem míjela pana Karla, jak stojí na rohu naší ulice a zdraví kolemjdoucí. Jednoho dne jsem se rozhodla zastavit a zjistit, proč to dělá. To, co jsem se dozvěděla, mi změnilo pohled na život i na lidi kolem sebe.
Jednoho zimního večera jsem se ocitl na pokraji zoufalství, když mi majitelka bytu oznámila, že musím do konce měsíce odejít. V zoufalství jsem se obrátil k modlitbě, i když jsem v Boha dlouho nevěřil. Tato zkušenost mi změnila život a naučila mě, že víra může přijít i v těch nejtemnějších chvílích.
Můj manžel trval na tom, že jeho nemocná babička se k nám musí nastěhovat. Já jsem věděla, že to nezvládneme, ale on mě neposlouchal. Nakonec jsme přišli o všechno, co jsme společně budovali.
Jmenuji se Radka a nikdy nezapomenu na ten listopadový večer, kdy jsem byla přistižena při krádeži potravin v supermarketu. Místo očekávaného trestu mi však strážník Tomáš nabídl pomoc, která změnila nejen náš Štědrý den, ale i celý můj pohled na svět. Tento příběh je o zoufalství, studu, ale i o lidské laskavosti, která dokáže rozbít i ty nejpevnější zdi beznaděje.
Jmenuji se Tomáš a nikdy nezapomenu na den, kdy mě máma vyhodila z našeho bytu na Žižkově. Po tátově smrti jsem zůstal sám, bez střechy nad hlavou, ale s tajemstvím, které mi táta zanechal. Po letech jsem se vrátil, ne pro pomstu, ale abych znovu našel domov a smíření.
Jmenuji se Petr a nikdy jsem si nemyslel, že budu vychovávat své dvě děti sám. Každou noc jsem pracoval na směnách v pekárně, abych jim zajistil střechu nad hlavou, a přitom bojoval s únavou i zoufalstvím. Jednoho dne se však stalo něco, co mi změnilo život a donutilo mě přemýšlet, jestli ještě v lidech zůstalo dobro.
Jmenuji se Milada a v tomto příběhu popisuji, jak jsem se jednoho deštivého dne vydala do banky, kde mě čekalo nepříjemné překvapení v podobě nefunkčních automatických dveří a chybějícího místa k sezení. Tato zkušenost mi otevřela oči ohledně bariér, kterým čelíme my, starší lidé, v běžném životě. Sdílím své pocity bezmoci i rozhořčení a přemýšlím, zda se někdy dočkáme skutečně vstřícného a ohleduplného prostředí.
Jednoho mrazivého rána jsem se probudila na lavičce v parku na Smíchově, bez střechy nad hlavou a s pocitem, že už nemám co ztratit. Přesto jsem v sobě našla sílu postavit se na nohy, překonat předsudky i vlastní strach a nakonec pomoci nejen sobě, ale i dalším lidem v podobné situaci. Můj příběh je o boji s bezdomovectvím, o rodinných konfliktech a o tom, jak lze i z největší tmy vykřesat světlo pro sebe i pro ostatní.
Letos jsem se rozhodla neslavit narozeniny, protože jsem na dně s penězi a život mě drtí. Jenže moji přátelé mě překvapili a ukázali mi, že opravdové přátelství je silnější než stud a beznaděj. V příběhu popisuji, jak těžké je přijmout pomoc, když máte pocit, že už nemáte co nabídnout.
Jmenuji se Petra a můj život se rozpadl ve chvíli, kdy jsem se po studiích vrátila domů a zjistila, že pro mě v rodinném bytě už není místo. Můj otec Marek a matka Viktorie mě vždy podporovali, ale najednou jsem byla cizí v jejich vlastním domě. Bojovala jsem za své právo na domov a pochopení, ale místo toho jsem narazila na nečekané odmítnutí a bolest.
