Myslela jsem, že mě čeká obyčejná sobota – rychlý nákup v Albertu, káva se sousedkou a návrat do prázdného bytu. Vše se ale změnilo u pokladny, když mi chyběly peníze a pohledy ostatních se proměnily v lavinu odsudků. Ten den mi otevřel oči, jak snadno se člověk může stát neviditelným a bezmocným v uspěchaném světě.
Jmenuji se Eliška a můj život se točí kolem rodiny, která mě neustále staví před těžká rozhodnutí. Když jsem se snažila pomáhat své mladší sestře Lucii a jejím dětem, narazila jsem na odpor svého manžela Petra, který už měl dost prázdné lednice a neustálého napětí doma. Tento příběh je o tom, jak těžké je najít rovnováhu mezi pomocí blízkým a ochranou vlastního domova.
Nikdy bych nevěřila, že mě vlastní syn vyžene z domova. Teď žijeme s manželem v polorozpadlé chatě u lesa a každý den přemýšlím, kde jsme jako rodiče selhali. Je možné, aby rodina byla opravdu bezpečným přístavem, když vás zradí ten, komu jste dali všechno?
Jmenuji se Tomáš a nikdy jsem si nemyslel, že budu stát před svými dětmi a nevědět, kam půjdeme spát. Po smrti mé ženy jsem zůstal sám se dvěma dětmi a život se mi rozpadl pod rukama. Ale právě v těch nejtemnějších chvílích se ukázalo, že i cizí lidé dokážou být rodinou.
Jednoho deštivého večera jsem se rozhodla požádat naši bohatou sousedku paní Vondráčkovou o pomoc, když už jsme s mámou nevěděly, jak dál pečovat o mého postiženého bratra. To, co následovalo, změnilo nejen naši rodinu, ale i mě samotnou. Příběh o odvaze, studu a nečekané solidaritě.
Bydlíme s manželem Petrem a čtyřletým synem Matýskem v maličké garsonce na pražském Žižkově. Když mi máma oznámila, že se k nám musí nastěhovat, protože přišla o práci i byt, náš už tak napjatý život se obrátil vzhůru nohama. Každý den je boj o soukromí, nervy i lásku – a já se ptám, jestli tohle naše rodina vůbec zvládne.
Když jsem v osmnácti slyšel od táty, že buď budu platit nájem, nebo se odstěhuji, zlomilo mi to srdce. Dnes, po letech, kdy jsem se musel postavit na vlastní nohy bez jeho podpory, ode mě očekává, že mu budu finančně pomáhat. Přemýšlím, co vlastně znamená rodina a jestli je povinností dítěte starat se o rodiče, kteří sami nikdy nebyli oporou.
Po třinácti letech těžké práce v zahraničí jsem se vrátila do rodné vesnice s nadějí, že konečně budeme žít jako rodina v domě, který jsem postavila. Místo toho jsem čelila odmítnutí, nevděku a rozdělení, které mě donutily přehodnotit, co vlastně znamená domov. Teď stojím před prázdným domem a ptám se sama sebe, kde se stala chyba.
Jmenuji se Jana a žiji s manželem Petrem a naším čtyřletým synem Matýskem v jednopokojovém bytě, zatímco Petrova matka přenechala prostornější byt jeho mladšímu bratrovi. Každý den bojuji s nedostatkem místa, s pocitem nespravedlnosti a s otázkou, co vlastně znamená rodina. Můj příběh je o bolesti, kompromisech a touze po domově, který by byl skutečně náš.
Jmenuji se Tomáš a nikdy bych nevěřil, že jednoho dne budu stát před svými dětmi a nevědět, kam půjdeme spát. Po smrti manželky jsem zůstal sám se dvěma dětmi a život se mi rozpadl pod rukama. Ale právě v nejtemnější chvíli se ukázalo, že v lidech je víc dobra, než jsem si kdy dokázal představit.
Každý den jsem míjela pana Karla, jak stojí na rohu naší ulice a zdraví kolemjdoucí. Jednoho dne jsem se rozhodla zastavit a zjistit, proč to dělá. To, co jsem se dozvěděla, mi změnilo pohled na život i na lidi kolem sebe.
Jednoho zimního večera jsem se ocitl na pokraji zoufalství, když mi majitelka bytu oznámila, že musím do konce měsíce odejít. V zoufalství jsem se obrátil k modlitbě, i když jsem v Boha dlouho nevěřil. Tato zkušenost mi změnila život a naučila mě, že víra může přijít i v těch nejtemnějších chvílích.
