Jmenuji se Ondřej a rozhodl jsem se pozvat svou babičku Marii na maturitní ples, protože ona sama nikdy na svůj ples nešla. Škola nám to ale zakázala a já musel čelit nejen zklamání, ale i nepochopení okolí. Tento příběh je o rodinné lásce, odvaze postavit se pravidlům a o tom, jak těžké je někdy být jiný.
Jednoho chladného rána jsem našla na svém prahu novorozeně s dopisem, který mi obrátil život naruby. Musela jsem se rozhodnout, zda dítě přijmout, nebo zavolat úřady, zatímco jsem bojovala s vlastními vzpomínkami na ztracenou dceru. Tento příběh je o bolesti, odvaze a otázkách, na které neexistují jednoduché odpovědi.
Jsem Jana a poslední týdny prožívám noční můru. Můj syn Tomáš se rozhodl, že se s rodinou nastěhuje k nám, aniž by se nás pořádně zeptal. Cítím se ve vlastním domě jako host a nevím, jestli mám ještě právo říct svůj názor.
Od chvíle, kdy se narodil můj syn Matěj, se mi obrátil svět vzhůru nohama. Moje rodina se pomalu rozpadala, zatímco jsem byl rozerván mezi láskou ke svému dítěti a bolestí z odmítnutí vlastních rodičů. Dnes si kladu otázku, jestli je možné zároveň milovat a odmítat.
Jednoho dne mi moje milovaná vnučka Anička řekla, že se za mě stydí, protože nejsem jako ostatní moderní babičky. Tato slova mě zasáhla přímo do srdce a přiměla mě přehodnotit svůj vztah k rodině i k sobě samé. V tomto příběhu popisuji svou bolest, snahu pochopit mladou generaci a cestu k novému porozumění.
Jsem Marie, matka, která ztratila kontakt se svým jediným synem Petrem poté, co se oženil a odstěhoval do Prahy. Věřila jsem, že naše pouto vydrží vše, ale teď se cítím opuštěná a plná pochybností o sobě samé. Hledám odpověď na otázku, kde jsem udělala chybu a jak znovu najít cestu k vlastnímu dítěti.
Jmenuji se Alena a už několik měsíců se snažím pochopit, proč můj vnuk Honzík nesmí na víkend k nám ani k ostatním příbuzným. Všichni v rodině mlčí nebo uhýbají pohledem, když se na to zeptám, a můj otec se při každém pokusu o rozhovor rozpláče. Cítím bezmoc, bolest i vinu a nevím, jak prolomit tohle ticho, které dusí celou naši rodinu.
Jeden telefonát od mé dcery mi obrátil život naruby. Po letech práce jsme si se Zdeňkem chtěli konečně užít zasloužený klid, ale slova naší dcery Jitky mě zasáhla jako blesk. Najednou jsem začala pochybovat, jestli mám právo na štěstí, když moje vlastní dítě zápasí s dluhy a životními těžkostmi.
Jmenuji se Marie a celý život jsem věřila, že rodina je to nejcennější, co člověk má. Když se můj syn Tomáš oženil s Lenkou, chtěla jsem být součástí jejich života, ale brzy jsem zjistila, že jsem spíš překážkou než oporou. Teď se ptám sama sebe, kde jsem udělala chybu a jestli je ještě šance napravit vztahy v naší rodině.
Jmenuji se Eliška a celý život jsem bojovala s tím, jak vypadám. Když jsem se rozhodla veřejně vystoupit proti nerealistickým standardům krásy, obrátil se proti mně nejen internet, ale i vlastní rodina. Přesto věřím, že má odvaha může pomoci dalším ženám najít sebevědomí.
Jmenuji se Miluše a osm let jsem se starala o otce své snachy, pana Karla. Přestože nebyl mou rodinou, věnovala jsem mu všechen svůj čas a síly, ale vděku jsem se nedočkala. Dnes se ptám sama sebe, jestli to všechno mělo smysl a proč je v naší společnosti péče o druhé tak málo ceněná.
Jedno rozhodnutí mé tchyně obrátilo náš rodinný život vzhůru nohama. Museli jsme se s manželem a malým synem přestěhovat do její malé garsonky, zatímco ona se svou dcerou zabrala náš dvoupokojový byt. Vše, co jsem považovala za jisté, se začalo hroutit a já musela bojovat nejen o svůj domov, ale i o vlastní důstojnost.
