Jmenuji se Jana Novotná a nikdy nezapomenu na ten den, kdy se mi zhroutil svět kvůli jedné neuvážené lži. Jako chůva jsem byla zodpovědná za malého Matěje, ale strach a panika mě přiměly zalhat, že se ztratil. Tato chyba rozvířila vlnu nedůvěry, rozbila vztahy a donutila mě čelit pravdě o sobě samé.
Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem musela otce odvést do domova důchodců. Věřila jsem, že mu tím zajistím lepší péči, ale místo vděku mě rodina začala nenávidět. Teď žiju s pocitem viny a otázkou, zda jsem opravdu udělala správnou věc.
Jmenuji se Tomáš a nikdy bych nevěřil, že se moje manželství stane terčem posměchu na internetu. Když jsem veřejně sdílel fotku se svou ženou Jitkou, spustila se lavina krutých komentářů o jejím vzhledu. Musel jsem se rozhodnout, jestli budu mlčet, nebo se postavím za naši lásku a čest své ženy.
Jmenuji se Petra a nikdy bych nevěřila, že mě vlastní manžel opustí v nejtěžší chvíli mého života – když se ukázalo, že naše dvojčata mají autismus. Zůstala jsem sama, bez podpory, v malém bytě na sídlišti v Brně, a musela jsem bojovat nejen s předsudky okolí, ale i s vlastními pochybnostmi. Přesto jsem našla sílu pokračovat a hledat pro své děti lepší budoucnost.
Jmenuji se Klára a už od dětství jsem byla svědkem nekonečných hádek svých rodičů, kteří se nikdy neshodli na ničem, snad kromě toho, že za všechno můžu já. Po jejich rozvodu jsem doufala v klid, ale místo toho se jejich soupeření přesunulo na moji malou dceru Aničku. Každý den bojuji s pocitem viny, únavy a zoufalství, protože jejich spory ničí nejen mě, ale začínají ovlivňovat i mou rodinu.
Jmenuji se Tomáš a nikdy bych nevěřil, že jedno obyčejné ráno na Nuselském mostě mi navždy změní život. Když jsem zahlédl malé dítě, jak padá z auta do ledové Vltavy, neváhal jsem ani vteřinu a skočil za ním. Ten den jsem nejen zachránil život, ale musel jsem se postavit i svým vlastním démonům a otázkám, které mě pronásledují dodnes.
Jsem Eva, svobodná matka, která se snaží zvládnout výchovu své dcery a péči o stárnoucího nevlastního otce Karla. Když už jeho samota a chátrající statek začaly ohrožovat jeho zdraví, musela jsem čelit těžkému rozhodnutí – domov důchodců, nebo najít jiné řešení. Nakonec jsme společně našli cestu, která nám všem změnila život.
Jednoho deštivého večera jsme s manželem Petrem zjistili, že jsme zdědili vilu po naší sousedce paní Věře. Její rodina nás začala nenávidět a celá čtvrť se obrátila proti nám. Musela jsem čelit nenávisti, závisti i pochybnostem o naší poctivosti, zatímco jsem se snažila pochopit, proč si nás Věra vybrala.
Jednoho deštivého večera mě sousedka obvinila, že se nestarám dostatečně o svou babičku. Její slova mě zasáhla víc, než bych čekala, a přinutily mě přemýšlet o tom, jak těžké je někdy vysvětlit druhým, co se děje za zavřenými dveřmi. V tomto příběhu sdílím své pochyby, bolest i odvahu bránit svou rodinu.
Jednoho večera jsme s manželem Petrem zjistili, že naše děti, Jana a Tomáš, chtějí, abychom sepsali závěť. Tato žádost otřásla naším vztahem i rodinnou důvěrou a přinutila nás přehodnotit nejen naše rodičovství, ale i vlastní hodnoty. V příběhu popisuji bolestné rozhovory, vnitřní boj a otázku, zda jsme jako rodiče selhali, když se z lásky stalo vyjednávání o dědictví.
Jmenuji se Milada a v tomto příběhu popisuji, jak jsem se jednoho deštivého dne vydala do banky, kde mě čekalo nepříjemné překvapení v podobě nefunkčních automatických dveří a chybějícího místa k sezení. Tato zkušenost mi otevřela oči ohledně bariér, kterým čelíme my, starší lidé, v běžném životě. Sdílím své pocity bezmoci i rozhořčení a přemýšlím, zda se někdy dočkáme skutečně vstřícného a ohleduplného prostředí.
Jednoho deštivého večera jsem konečně nahlas řekla paní Novotné, že už dál nezvládám být její jedinou oporou. Její dcera Lenka žije v Praze a na maminku si čas nenajde, zatímco já jsem se stala samozřejmostí. V příběhu popisuji, jaké to je být sousedkou, která se ocitla v pasti cizí rodinné odpovědnosti, a jak těžké je říct dost.
