Jmenuji se Tomáš a nikdy bych nevěřil, že jedno obyčejné ráno na Nuselském mostě mi navždy změní život. Když jsem zahlédl malé dítě, jak padá z auta do ledové Vltavy, neváhal jsem ani vteřinu a skočil za ním. Ten den jsem nejen zachránil život, ale musel jsem se postavit i svým vlastním démonům a otázkám, které mě pronásledují dodnes.
Jsem Eva, svobodná matka, která se snaží zvládnout výchovu své dcery a péči o stárnoucího nevlastního otce Karla. Když už jeho samota a chátrající statek začaly ohrožovat jeho zdraví, musela jsem čelit těžkému rozhodnutí – domov důchodců, nebo najít jiné řešení. Nakonec jsme společně našli cestu, která nám všem změnila život.
Jednoho deštivého večera jsme s manželem Petrem zjistili, že jsme zdědili vilu po naší sousedce paní Věře. Její rodina nás začala nenávidět a celá čtvrť se obrátila proti nám. Musela jsem čelit nenávisti, závisti i pochybnostem o naší poctivosti, zatímco jsem se snažila pochopit, proč si nás Věra vybrala.
Jednoho deštivého večera mě sousedka obvinila, že se nestarám dostatečně o svou babičku. Její slova mě zasáhla víc, než bych čekala, a přinutily mě přemýšlet o tom, jak těžké je někdy vysvětlit druhým, co se děje za zavřenými dveřmi. V tomto příběhu sdílím své pochyby, bolest i odvahu bránit svou rodinu.
Jednoho večera jsme s manželem Petrem zjistili, že naše děti, Jana a Tomáš, chtějí, abychom sepsali závěť. Tato žádost otřásla naším vztahem i rodinnou důvěrou a přinutila nás přehodnotit nejen naše rodičovství, ale i vlastní hodnoty. V příběhu popisuji bolestné rozhovory, vnitřní boj a otázku, zda jsme jako rodiče selhali, když se z lásky stalo vyjednávání o dědictví.
Jmenuji se Milada a v tomto příběhu popisuji, jak jsem se jednoho deštivého dne vydala do banky, kde mě čekalo nepříjemné překvapení v podobě nefunkčních automatických dveří a chybějícího místa k sezení. Tato zkušenost mi otevřela oči ohledně bariér, kterým čelíme my, starší lidé, v běžném životě. Sdílím své pocity bezmoci i rozhořčení a přemýšlím, zda se někdy dočkáme skutečně vstřícného a ohleduplného prostředí.
Jednoho deštivého večera jsem konečně nahlas řekla paní Novotné, že už dál nezvládám být její jedinou oporou. Její dcera Lenka žije v Praze a na maminku si čas nenajde, zatímco já jsem se stala samozřejmostí. V příběhu popisuji, jaké to je být sousedkou, která se ocitla v pasti cizí rodinné odpovědnosti, a jak těžké je říct dost.
Jednoho mrazivého rána jsem se probudila na lavičce v parku na Smíchově, bez střechy nad hlavou a s pocitem, že už nemám co ztratit. Přesto jsem v sobě našla sílu postavit se na nohy, překonat předsudky i vlastní strach a nakonec pomoci nejen sobě, ale i dalším lidem v podobné situaci. Můj příběh je o boji s bezdomovectvím, o rodinných konfliktech a o tom, jak lze i z největší tmy vykřesat světlo pro sebe i pro ostatní.
Jmenuji se Marie a v osmdesáti letech jsem se ocitla v pasti moderního supermarketu, kde každý krok znamená boj s vlastními silami i nepochopením okolí. Popisuji svůj zápas s nepřístupností regálů, lhostejností personálu a vlastní bezmocí, která mě nutí přemýšlet, zda má stáří v dnešní společnosti ještě nějakou váhu. Tento příběh je voláním po větší ohleduplnosti a pochopení pro starší lidi, kteří se v běžných situacích často cítí neviditelní.
Když mě dcera Jana požádala, abych se na týden nastěhovala a pomohla jí s hlídáním malého Filípka, netušila jsem, jak hluboké trhliny se v jejich rodině skrývají. Všichni kolem mě tvrdili, že se příliš pletu do života svých dospělých dětí, ale já cítila, že teď mě opravdu potřebují. Během toho týdne jsem zjistila, že nejde jen o hlídání, ale o záchranu celé rodiny.
Včera večer se naše rodina sešla u tchyně, kde nám oznámila rozdělení dědictví. Můj manžel Tomáš dostal jen malou chatu, zatímco jeho mladší bratr Petr získal byt v centru Prahy. Cítím bolest, nespravedlnost a nevím, jak to v naší rodině napravit.
Jsem Jana a celý život jsem bojovala s tím, že moje matka nikdy neuznala mé volby. Teď, když mám syna s Downovým syndromem a manžela, který se snaží, jak může, mě matka neustále ponižuje a srovnává s vlastním pohodlným životem. Její slova mě bolí víc než jakýkoli nedostatek peněz.
