Vždycky jsem věřila, že rodina drží při sobě, ale když jsem po narození syna potřebovala pomoc, tchyně mi ji odmítla. O to víc mě zasáhlo, když jsem viděla, jak se rozdala pro svou dceru a její dítě. Tenhle příběh mě naučil, jak bolí pocit zrady v rodině.
Jmenuji se Klára a žiju sama v malém bytě na Žižkově. Můj přítel Honza bydlí stále u rodičů, ale často tráví večery u mě, kde mu vařím a starám se o něj. Když jsem se svěřila kamarádkám, že mě to stojí čím dál víc peněz a Honza mi s nákupy nepomáhá, vysmály se mi a řekly, že bych měla být ráda, že vůbec něco přinese – i když je to jen hotové jídlo z Tesca.
Jednoho rána jsem si uvědomila, že se nevdávám jen za Petra, ale i za jeho náročnou rodinu. Příběh vypráví o tom, jak jsem se snažila všem vyhovět, až jsem ztratila samu sebe. Nakonec jsem musela najít odvahu postavit se za své štěstí a položit si otázku, jestli je možné uniknout z pasti očekávání.
Už od prvního okamžiku jsem cítila, že tohle stěhování nebude jen obyčejná změna adresy. Můj manžel Petr mě postavil před hotovou věc a já, rozpolcená mezi loajalitou k sobě a rodině, jsem musela udělat rozhodnutí, které všechno změnilo. Je to příběh o konfliktu, který rozbil naše manželství a přiměl mě ptát se: lze zachránit sebe, aniž bychom zranili ty nejbližší?
Můj manžel Petr vždy toužil po životě na vesnici, zatímco já, Jana, jsem vyrůstala v centru Brna a milovala ruch města. Jeho posedlost stěhováním na venkov se stala jablkem sváru v našem manželství, zvlášť po návštěvě mých rodičů, která všechno změnila. Příběh o tom, jak rozdílné představy o domově mohou rozdělit i ty nejbližší.
Dostala jsem pozvánku do skupiny ‚Absolventi 1986‘. Jedno kliknutí mě vrátilo zpět do minulosti a otevřelo staré rány, které jsem si myslela, že jsou dávno zahojené. Musela jsem se postavit pravdě, kterou jsem roky skrývala před sebou i svou rodinou.
Jmenuji se Jana a už tři roky žiju s Petrem, který má syna z předchozího manželství. Po nedávném konfliktu s jeho bývalou ženou i s vlastním svědomím přemýšlím, jakou roli vlastně v životě jeho syna mám. Je možné milovat vlastní děti a přitom necítit totéž k dítěti svého partnera?
Jmenuji se Martin, je mi 38 let a celý život jsem žil podle vlastních pravidel. Nikdy jsem se neoženil, i když okolí na mě tlačí a očekává, že už dávno budu mít rodinu. V tomto příběhu popisuji, jak mě tlak společnosti, rodiny i vlastní nejistoty dovedly až na hranici zoufalství a proč je pro mě svatba stále nedosažitelným snem i noční můrou.
Jmenuji se Lucie a po dvanácti letech manželství s Petrem jsem zjistila, že všechno, co jsem považovala za jistotu – rodinu, bezpečí, lásku – byla jen iluze. Za zavřenými dveřmi našeho bytu v Brně, zatímco naše dcera Anička spala, se mi svět zhroutil v tichu jedné zprávy. Teď, když Petr zůstává jen kvůli ní, hledám smysl v troskách našeho života.
Tři roky jsem žila pod jednou střechou se synem Tomášem a jeho ženou Lenkou. Po letech slibů, hádek a zklamání jsem je vyhodila z bytu a teď se ptám sama sebe, jestli jsem je zradila, nebo jim konečně umožnila postavit se na vlastní nohy. Sdílím svůj příběh, protože vím, že nejsem jediná matka, která se ocitla v podobné situaci.
Vždycky jsem věřila, že láska dokáže překonat všechno, i když nejste pokrevně spříznění. Když jsem zjistila, že moje nevlastní dcera mě zradila, rozpadl se mi svět. Teď se ptám sama sebe, jestli je možné vybudovat skutečnou rodinu bez společné krve, nebo jestli nás minulost vždycky dožene.
Jmenuji se Petra a můj bývalý manžel Tomáš koupil našemu synovi Filipovi byt, což vyvolalo vlnu žárlivosti a konfliktů v jeho nové rodině. Moje vztahy s bývalou tchyní Alenou se najednou zhoršily a já jsem musela bojovat nejen za klid pro Filipa, ale i za vlastní důstojnost. Tento příběh je o tom, jak těžké je chránit dítě před cizími frustracemi a najít sílu začít znovu.
