Jmenuji se Lucie a nikdy bych nevěřila, že mě vlastní tchyně donutí opustit domov. Čtyři roky jsme s manželem Petrem a naším synem žili v jejím bytě, kde se z každodenních hádek stalo peklo. Teď, když jsme konečně pryč, se ptám sama sebe, jestli jsem udělala všechno správně.
V šedesáti letech jsem s manželem zjistila, že naše děti nás už nepotřebují. Prožívám bolest z prázdného hnízda, hledám smysl a ptám se, jak dál žít, když se role rodiče rozplyne. Sdílím svůj příběh, abych našla útěchu a radu.
Jmenuji se Gabriel a pracuji v kanceláři plné rutiny a ticha. Když mě nová kolegyně Magdaléna pozvala na procházku po práci, netušil jsem, že jeden obyčejný večer převrátí můj život naruby. V ten den jsem musel čelit pravdám o sobě, své ženě i o tom, co znamená být skutečně sám.
Jmenuji se Marie a dvakrát do roka posílám svému nejstaršímu vnukovi Tomášovi peníze na studia. Jeho sestry mi vždycky zavolají, poděkují a povypráví, co si za peníze koupily, ale Tomáš se nikdy neozve. Tohle ticho mě bolí víc, než bych si kdy dokázala představit.
Můj manžel Petr trval na tom, že jeho nemocná babička Marie se k nám musí nastěhovat. Já jsem se bála, že to nezvládneme, ale Petr mě neposlouchal. Když jsem se postavila na odpor, sbalil si kufry a pohrozil rozvodem.
Jmenuji se Jana a už rok žiji pod jednou střechou s tchyní, která mi pomalu, ale jistě bere pocit domova. Každý den bojuji s jejími pravidly, která mi připomínají, že v našem bytě nejsem doma já, ale ona. V tomto příběhu sdílím své zoufalství, vnitřní boj i otázky, které si kladu, když už nevím, jak dál.
Když jsem zjistila, že mě Honza podvedl, zhroutil se mi svět. Chtěla jsem odejít, ale moji rodiče mě přesvědčili, abych to ještě nevzdávala. Teď se ptám sama sebe, jestli jsem udělala správně, když jsem zůstala.
Od prvního dne jsem cítila, že mě moje tchyně nikdy nepřijme. Přes veškerou snahu jsem narážela na ledovou zeď nepochopení a výčitek. Když jsme s Petrem oznámili, že čekáme dítě a chceme se vzít, spustila se lavina událostí, která navždy změnila naši rodinu.
Jmenuji se Naďa a vždy jsem byla samostatná, ambiciózní a zvyklá rozhodovat o svém životě. Když můj manžel Petr trval na tom, že bude spravovat naše finance, i když vydělává méně než já, nechtěla jsem ho zranit a souhlasila jsem. Teď spolu skoro nemluvíme a já přemýšlím, jestli jsme si tímhle rozhodnutím nezničili vztah.
Před pěti lety jsme s manželem půjčili jeho rodičům velkou částku na opravu jejich chalupy. Teď, když peníze chybí nám, můj muž navrhuje dluh odpustit, ale moje máma trvá na tom, že bychom měli peníze žádat zpět. Rozpolcená mezi loajalitou k manželovi a tlakem vlastní rodiny se snažím najít správnou cestu.
Jmenuji se Jana a nikdy bych nevěřila, že mě vlastní tchyně postaví před tak těžké rozhodnutí. Když jsem se po mateřské chtěla vrátit do práce, nabídla nám tchyně, že bude hlídat naši dceru, pokud jí dáme všechny úspory a ona převede svůj byt na naši malou Aničku. Všechno se ale rychle zvrtlo a já musela čelit otázce, co je pro naši rodinu opravdu správné.
Po pětadvaceti letech manželství jsem se rozhodla odejít. Celou dekádu jsem věděla o manželových nevěrách, ale kvůli dětem a strachu ze samoty jsem předstírala štěstí. Teď už vím, že změna je možná i v slzách a že lítost je zbytečná, když se člověk rozhodne žít jinak.
