Jmenuji se Petra a poslední rok mého života se točí kolem neustálých stížností mé maminky, která odešla do důchodu. Snažím se vybalancovat péči o vlastní rodinu, práci a její nekonečné výčitky, že na ni nemám čas. Píšu svůj příběh, protože věřím, že nejsem jediná, kdo se v tomhle kolotoči ztrácí.
Moje žena Jana mě opustila a nechala mi na krku tři malé děti. Musel jsem se naučit být mámou i tátou zároveň, bojovat s předsudky i vlastními pochybnostmi. Přesto jsem nikdy nelitoval, protože děti jsou to jediné, co mi dává smysl.
V den pohřbu paní Novotné, ženy, která mi po smrti mé maminky pomohla přežít v Praze, se mi v hlavě honí vzpomínky na všechny chvíle, kdy mi byla oporou. Vzpomínám na naše společné večery, její laskavost i na to, jak mě naučila postavit se na vlastní nohy. Její odchod mě nutí přemýšlet, co vlastně znamená rodina a jestli si někdy dokážeme opravdu vážit těch, kteří nám nejsou pokrevně blízcí, ale přesto jsou naším domovem.
Jmenuji se Alice a ve čtyřiačtyřiceti letech jsem zjistila, že jsem těhotná. Jsem sama, bez partnera, a stojím před rozhodnutím, které mi převrací život naruby. Sdílím svůj příběh, protože doufám, že mi někdo z vás poradí nebo alespoň porozumí.
Jmenuji se Lucie a celý život jsem hledala lásku své matky, která pro mě byla spíš cizí paní než rodičem. Po letech ticha a odcizení jsem jí řekla, že ode mě může čekat jen narozeninový dárek – nic víc. V tomto příběhu popisuji, jaké to je vyrůstat bez mateřské lásky a jak těžké je najít v sobě odpuštění.
Všechno začalo jedné noci, kdy jsem se zhroutila na chodbě našeho bytu, neschopná dál zvládat péči o těžce nemocnou maminku. Nikdy jsem nevěřila v modlitbu, ale zoufalství mě přivedlo k tomu, abych to zkusila – a právě v těch chvílích jsem objevila sílu, o které jsem netušila, že ji v sobě mám. Dnes se ptám sama sebe, jestli bych to zvládla bez víry, nebo jestli je víra jen poslední záchranný kruh, když už nic jiného nezbývá.
Jmenuji se Eliška a nikdy bych nevěřila, že ve svých padesáti letech budu muset bojovat za právo na vlastní štěstí. Když jsem oznámila rodině, že mám nového přítele a chci začít nový život, setkala jsem se s nečekaným odporem – hlavně od svého zetě Tomáše. Jeho slova mě zasáhla tak hluboko, že jsem musela přehodnotit, co vlastně znamená být matkou, tchyní a ženou v Česku.
Dva týdny poté, co jsem si vzala svou stárnoucí maminku Marii k sobě do bytu v Praze, se mi obrátil život vzhůru nohama. Vždycky jsem si myslela, že to bude těžké, ale skutečnost mě zaskočila – staré křivdy, nevyřčené výčitky a každodenní drobnosti se proměnily v bouři emocí. Teď přemýšlím, jestli jsem vůbec připravená být dcerou, kterou moje maminka potřebuje.
Jmenuji se Petr a nikdy jsem si nemyslel, že budu vychovávat své dvě děti sám. Každou noc jsem pracoval na směnách v pekárně, abych jim zajistil střechu nad hlavou, a přitom bojoval s únavou i zoufalstvím. Jednoho dne se však stalo něco, co mi změnilo život a donutilo mě přemýšlet, jestli ještě v lidech zůstalo dobro.
Jednoho deštivého odpoledne jsem v šuplíku našla matčinu závěť a zjistila, že v ní nejsem ani zmíněná. Celý život jsem si myslela, že jsme si s maminkou blízké, ale teď mě zaplavila vlna zrady, smutku a otázek. Snažím se pochopit, proč mě matka vymazala ze svého života, a hledám odpovědi, které mi možná nikdy nikdo nedá.
Když se ke mně a mému manželovi nastěhovala tchyně po operaci kyčle, bála jsem se nejhoršího. Každodenní střety, rozdílné zvyky a napětí v malém bytě na pražském sídlišti mě doháněly k slzám. Nakonec jsme ale našly cestu k sobě a já pochopila, že někdy právě ty nejtěžší chvíle přinášejí největší dary.
Jmenuji se Milada a v tomto příběhu popisuji, jak jsem se jednoho deštivého dne vydala do banky, kde mě čekalo nepříjemné překvapení v podobě nefunkčních automatických dveří a chybějícího místa k sezení. Tato zkušenost mi otevřela oči ohledně bariér, kterým čelíme my, starší lidé, v běžném životě. Sdílím své pocity bezmoci i rozhořčení a přemýšlím, zda se někdy dočkáme skutečně vstřícného a ohleduplného prostředí.
