Sedím na gauči vedle své dcery Aničky, obě máme oči zarudlé od pláče. V jeden týden nás opustili ti, které jsme milovaly nejvíc – ji její přítel, mě můj manžel. V tom tichu mezi námi se rodí otázka, jestli jsme někde udělaly chybu, nebo jestli je chyba v nich.
Jmenuji se Martin, je mi 38 let a celý život jsem žil podle vlastních pravidel. Nikdy jsem se neoženil, i když okolí na mě tlačí a očekává, že už dávno budu mít rodinu. V tomto příběhu popisuji, jak mě tlak společnosti, rodiny i vlastní nejistoty dovedly až na hranici zoufalství a proč je pro mě svatba stále nedosažitelným snem i noční můrou.
Od osmnácti jsem musel tátovi platit nájem za svůj dětský pokoj. Teď, když je nemocný a sám, očekává, že se o něj postarám. Bojuju s pocitem povinnosti, křivdy a otázkou, co vlastně znamená rodina.
Jmenuji se Alena a stojím před nejtěžším rozhodnutím svého života: mám pomoci své dceři, která se trápí v nešťastném manželství s mužem, jenž odmítá pracovat? Každý den sleduji, jak se moje dcera Lucie vyčerpává, zatímco její manžel Tomáš tráví dny na gauči a občas si přivydělá brigádou. V srdci mě svírá bolest a vztek, protože vím, že pokud Lucii nepomůžu, může přijít o všechno, ale zároveň nechci podporovat její životní chybu.
Dvacet let jsem každé ráno naléval kávu zamračenému panu Novákovi v našem malém pražském bistru, aniž bych o něm cokoli věděl. Když jednoho dne přestal chodit, začal jsem pátrat po jeho osudu a odhalil jsem pravdu, která mi změnila pohled na lidi i na sebe samotného. Je to příběh o samotě, předsudcích a o tom, co zůstává nevyřčeno mezi řádky každodenního života.
Jmenuji se Pavel a po sedmi letech manželství jsem se rozhodl zjistit, proč je moje žena Marta stále unavená a odtažitá. Můj experiment, který měl přinést odpovědi, však odhalil bolestivé pravdy a přivedl naši rodinu na pokraj rozpadu. Teď stojím před otázkou, jestli lze vůbec zachránit něco, co už je možná nenávratně ztracené.
Jmenuji se Martin a nikdy nezapomenu na den, kdy mi zemřel táta. Rok jsem se snažil žít dál, ale bolest a prázdnota mě dusily. Až jednoho dne, na výročí jeho smrti, jsem objevil něco, co mi změnilo pohled na celý náš vztah i na sebe samotného.
Ve dvaceti pěti jsem se provdala za Petra a brzy nato zůstala sama s malým synem a tchyní, která tvrdila, že dům patří jejímu vnukovi. Dvacet let jsem bojovala o své místo v domě i v životě, rozpolcená mezi minulostí, hrdostí a touhou po novém začátku. Můj příběh je o bolesti, rodinných konfliktech a odvaze postavit se za své štěstí.
Všechno začalo jednou nečekanou návštěvou, která obrátila můj život naruby. Musela jsem se postavit nejen tchyni, ale i vlastnímu strachu ze ztráty domova. Teď stojím před rozhodnutím, jestli bojovat za své místo, nebo ustoupit a nechat si vzít to nejcennější.
Všechno začalo jednou větou mé mámy, která rozdmýchala rodinný konflikt, jaký jsem si nikdy nedokázala představit. Tehdy jsme s manželem neměli děti a peníze nám nechyběly, ale teď, když se nám narodila dcera a přišly nečekané výdaje, se situace obrátila. Musím se rozhodnout mezi loajalitou k rodině a potřebami své vlastní dcery.
Už na chodbě jsem cítila, že něco není v pořádku – dveře byly pootevřené a zevnitř se ozýval smích cizích lidí. Strach a vztek mě zaplavily, když jsem zjistila, že vetřelci jsou lidé z mé minulosti, a skutečná zrada teprve měla přijít. Toto je můj příběh o rodinných lžích, ztrátě domova a síle, kterou jsem našla, když jsem zůstala sama proti všem.
Od dětství jsem bojovala s tím, abych splnila očekávání ostatních, hlavně své matky. Jedna věta, kterou mi řekla učitelka na gymnáziu, mi navždy změnila život: ‚Nikdo tě nemůže donutit cítit se méněcenným – jen když to dovolíš.‘ Toto je příběh o tom, jak jsem se naučila stát si za svým v české rodině, kde tlak na dokonalost pronikal vším.
