Před svatbou mě nosil v náručí. Po ní už se na mě skoro ani nepodíval…

„Tak co zase?“ zeptal se Michal a jeho hlas zněl tvrději, než bych chtěla slyšet doma, v kuchyni, mezi vůní pražené kávy a studeným světlem, které teď v prosinci tak neúprosně padá přes bílé závěsy. Byla sobota ráno, ticho narušovalo jen kapání vody do dřezu. Zatímco jsem potichu utírala hrnek od kafe na lince, překvapilo mě, jak rychle dokáže být doma zima, i když topení běží.

„Nic,“ odpověděla jsem stejně potichu. Radši jsem zírala na kachličky. Když jsi ještě nemůžeme dovolit nové, nemám to srdce se na ně koukat, když je mi tak mizerně. Ale bolest se schovat nedá. Ne, když jsem si tolik zvykla na to, že Michal ke mně přichází, obejme mě zezadu, zaboří tvář do vlasů a šeptá, že bez mě není nic. Kde ty chvíle jsou?

Všechno to začalo jako pohádka. Potkali jsme se na maturáku jeho mladší sestry Leny, kde jsem pracovala za barem na brigádě. Spadla jsem z bárky se šťávou těsně u jeho stolu, čokoládový piškot v ruce, a rozbila jsem si koleno. On se tehdy smál, vzal mě do náruče a donesl až za oponu, kde mi sám stáhl punčochu, otřel krev a vyprávěl, jaké má jeho máma ještě děravější kolena z trampingu. V ten okamžik jsem věděla, že tohle je muž, se kterým chci žít.

Pak přišlo léto. Každý den působil jako film – projížděli jsme se na kolech z Dejvic až do Šáreckého údolí, večeřeli ve stanu na zahradě, políbili se před východem slunce. Učil mě hrát ping-pong v parku, smál se, když jsem míčky střílela do keřů. Smích, jistota, radost. Pak přišlo léto, které zakončilo jedno „vezmeš si mě?“, když žárovky za kioskem poblikávaly jako v rozbitém kině.

Svatba byla krásná. Máma brečela, Lena se mi smála do závoje, a jeho táta dokonce zatančil po třech pivech s mojí babičkou. Michal mě na večírku vyzvedl do náruče (se smíchem, že si potrénuje bicepsy), a dvakrát mě provedl parketem. Slíbil, že tohle nekončí. „Jsi moje veselá dívka, nikdy tě nenechám padnout.“

A pak – dva měsíce po svatbě – ticho. První pondělí, kdy přišel domů, hodil klíče do misky a „čau“. Druhý týden, kdy spolu večeříme v obýváku před televizí, místo přes stůl při svíčkách. Třetí měsíc, kdy už si nepamatuju, kdy jsme se naposledy dotkli bez toho, aby šlo o rychlý polibek na tvář.

Zkoušela jsem se ptát. „Děje se něco?“ říkala jsem mu ve dveřích ložnice, když se potichu převlékal do pyžama. Otočil se na mě, unaveně, jako by už dávno neslyšel nic, co říkám. „Všechno je v pohodě, jen mám v práci frmol.“ Začal zůstávat přesčasy, vypínal mobil, když byl s kolegy po pivu. „Nech mě na chvíli dýchat,“ řekl, když jsem ho jednou objala a on ztuhl.

Začala jsem psát deník. „Možná je to jen etapa,“ četla jsem si dokola od paní Novákové, kolegyňky, co mi v pekárně podal slovo útěchy. Ale popravdě? Cítila jsem, jak něco bolavého svírá břicho. Dny se táhly stejně: Michal přijde, rychlý oběd, málo slov, televize – já v kuchyni, on na gauči. Lehl si vedle mě do postele, ale otáčel se ke zdi, občas sebou škubl, když jsem ho chtěla chytit za ruku.

Přišla zima. Jednou jsem uklízela šuplíky v předsíni a našla lístek na koncert, který byl ještě před svatbou mým malým snem. Zvláštní – koupil ho pro mě před svatbou, slíbil mi, že půjdeme, ale nikdy jsme nešli. Schovala jsem si ten lístek zase zpátky – jako náplast na věci, které zůstanou jen v představách.

Maminka mi ve středu volala: „Jsi pořád tichá, Ilonko. Nemáš chuť zajít na čaj?“ Seděli jsme proti sobě v její kuchyni, všude voněly domácí perníčky. Upřeně se na mě dívala. „Já vím, že je dneska těžký vydržet spolu dlouho. Ale musíš zkusit bojovat.“ Ale jak, když bojovat znamená nekřičet, neprosazovat sebe, když zůstává jen rezignace?

S Michalem jsme se začali míjet ve dveřích jako dva cizí lidi. Už si ani nevšiml, když jsem změnila účes nebo když jsem na stůl nachystala jeho oblíbený bramborový salát. Když jsem přišla domů v slzách, protože mi v práci dali výtku, sotva vzhlédl od obrazovky a jen zamumlal „No vidíš to.“

Jeden pátek jsem našla odvahu. „Michale, co se s náma děje?“ seděla jsem naproti němu, napětí ve vzduchu jako před letní bouřkou. Položil příbor na stůl a chvíli jen mlčel. „Já nevím, Ilono. Možná jsme si něco malovali. Jsem unavený. Tolik povinností. Někdy mám pocit, že jsme žili pro svatbu, ne pro život.“

Ta slova mě ranila víc než ticho předtím. Celý víkend jsem probrečela, máma volala, a Lena mi psala, jestli nechci jít ven. Neměla jsem sílu. Viděla jsem před sebou krátké šťastné okamžiky a dlouhé dny ticha. Dokázala jsem žít v partnerství, kde láska vyprchává pomalu, jako když prázdná láhev zůstane na stole po silvestru?

Někdy večer koukám na Michala, jak spí. Přemýšlím – mám se pokusit to napravit? Může někdy ta skutečná blízkost vrátit? Nebo jsem si to celé jen vysnila? Možná je to údělem spousty žen v Česku – těšit se na začátek a pak žít z naděje, že se všechno zase spraví. Znamená láska přežít všechna zklamání, nebo jsme jen naletěli svým snům?

Občas v noci šeptám do tmy: Proč už nechodí, neobjímá, netěší se na těch pár okamžiků spolu? Nebyla jsem to já, kdo věřil v opravdovou lásku? Nebo je to všechno jenom pohádka pro naivní holky, které chtějí být nošené v náručí?

Co myslíte vy? Dá se vůbec ztracené city vrátit, nebo je lepší radši začít znovu, i když to bolí?