„Když mé vnoučata odejdou, cítím úlevu,“ přiznává babička Květoslava. Ale kdo se ptá babičky, jestli to vlastně chce?

„Mami, prosím tě, můžeš dnes pohlídat Honzíka a Barunku? My potřebujeme s Petrem zařídit tu hypotéku, bez dětí to prostě nejde.“ Tak začíná skoro každý pátek u nás v kuchyni. Dcera Monika stojí u dveří, už v bundě, v očích nervozitu i vděk a já hledím na dvě rozesmáté děti s batůžky a beru je za ruku. „No jistě, Moni,“ přikývnu, jako vždycky, když mě prosí. Přitom v duchu tiše zasténám.

Celý život jsem žila pro druhé. Vždycky jsem chtěla pro Moniku jen to nejlepší, obětovala jsem se, když byl manžel v práci věčně až do noci a ona měla horečku. Teď mám být babička na plný úvazek. Jenže už mi není třicet, bolí mě záda a někdy mám pocit, že mi dochází dech, i když v bytě zrovna není žádné dítě.

Večer sedíme s vnoučaty v obýváku. Barunka mi trhá knížku, kterou jsem četla své dceři před třiceti lety, Honzík pobíhá kolem konferenčního stolku s lentilkami a nepřestává se dožadovat pohádky. „Babičko, ty jsi unavená?“ zeptá se najednou prostě. Pousměji se – takové jednoduché otázky jsou nejnebezpečnější. „Trošku, zlatíčko. Ale s vámi jsem šťastná.“ Ale je to pravda jenom napůl. Štěstí i únava se mi prolínají, čím dál častěji k tomu přichází neklid, výčitky vůči sobě samé a někdy dokonce i vztek, který rychle spolknu.

Dceru chápu. Kdo jiný by jí měl pomoct, když nebydlí daleko a s manželem pořád řeší jednu starost za druhou. Ale kde v tomto kolotoči zůstala Květoslava – žena s vlastními zájmy, sny a touhami? Když se Monika v sobotu k večeru vrací, má v sobě směs úlevy a lítosti. “Děkuju, mami, úplně jsem zapomněla, že jsi chtěla na tu výstavu obrazů s paní Marcelou. Ale však příště, viď?” Povzdechnu si jen sama v sobě. Takových „příště“ už bylo tolik.

„Nejste na nás zlá, babi?“ špitne Barunka, když ji uspávám v ložnici, a její nevinnost mě bodne přímo do srdce.

Můj muž, Mirek, už dávno odešel. Byl to upřímný a pracovitý člověk, ale city neřešil. „Jsme rodina, to se prostě vydrží,“ říkal nejednou. Syn Tomáš bydlí na druhém konci republiky, cestu za babičkou a mamkou nalezne dvakrát do roka. Takhle všechno zůstává na Monice a na mně.

Často ležím v noci na zádech a v hlavě mi běhají myšlenky jako tryskové. Kdy jsem naposledy seděla s vlastními přáteli na kafíčku? Kdy jsem si otevřela knihu, která by mě fakt zajímala, a nenechala ji po třech stránkách ležet pod polštářem, protože „na to teď není čas, hlavně ať je po večeři a děti spí“?

Minulou sobotu jsem to nevydržela a v kuchyni jsem se Moniky zeptala: „Řekni mi narovinu, opravdu mě potřebujete pokaždé?“ Upřímně mě překvapilo, jak se zamračila. „Mami, vždyť nám často říkáš, že jsi ráda s dětmi.“ – „Ano,“ přiznala jsem, „ale někdy bych byla ráda jen sama.“ V tu chvíli jsem si připadala jako nejhorší matka a babička na světě. U Moniky proběhl stín v očích, na rtech měla rozpačitý úsměv. „Tak to je pro mě novinka, vždycky byla jasná domluva.“ Odešla z kuchyně, vztekle zabouchla dveře a já stála nad miskou nedojezené polévky a měla slzy na krajíčku. Co teď bude?

Od té hádky je atmosféra napjatější. Děti si možná všimly, že jejich maminka s babičkou teď mluví méně. Nedávno jsem na lavičce před domem potkala sousedku, paní Magdu. „Jé, Květko, ty máš dnes volno? Já včera hlídala celý den, večer jsem nebyla schopná vstát z gauče!“ Tak jsme si popovídaly a zjistily, že nás je takových víc. Je nás plné sídliště. Kolik babiček se možná doma bojí přiznat, že už prostě nemají sílu být těmi pilíři, které rodina automaticky očekává?

Když vnoučata konečně odejdou domů, sednu si na koberec, opřu se o pohovku a najednou si vydechnu. Není to lhostejnost – mám je moc ráda. Ale zároveň… je to úleva. V bytě je klid, ticho, které mi nehučí v hlavě, můžu si udělat čaj, pustit si staré písničky, jen tak být. Cítím vinu i spokojenost zároveň. Možná je čas začít myslet zase trochu i na sebe – i když prostředí doma, ale hlavně vlastní svědomí na to nejsou vůbec zvyklé.

Jednou jsem to zkusila říct Monice, zcela upřímně a s respektem k ní i dětem. Našla si novou paní na hlídání dvakrát do měsíce a víte co? Pohádaly jsme se asi ještě jednou, ale od té doby jako by mezi námi byl nový prostor. Jsem opravdu šťastná, když mě Monika nebo děti přijdou navštívit – protože vím, že můžu, a nemusím.

Stojím u okna, koukám do dvora, kde si děti z jiných bytů hrají pod dozorem svých babiček. Vím, že v očích mnoha lidí je babička povinná instituce – ale kdo se ptá, jestli vládu nad rodinnými potřebami opravdu chci držet? Možná, že není špatné být občas sobecká. A co vy? Kdy jste naposledy řekli rodině, že potřebujete prostě jen být sami?