Moje žena a tchyně porodily ve stejnou dobu: Jsem vyčerpaný, péče o dvě novopečené mámy a dvě novorozeňata mě dostává na dno

„Karel! Prosím tě, můžeš mi donést ten polštář? Moje záda to už nedávají!“ ozve se hlas mojí ženy Kláry z ložnice. Než stihnu odpovědět, z druhé místnosti zaslechnu bolestné zasténání mé tchyně Jany. Moje nohy už sotva vnímají koberce v bytě, jak běhám z pokoje do pokoje a snažím se vše zvládnout. Nikdy by mě nenapadlo, že se někdy ocitnu v takové situaci, že dvě nejdůležitější ženy mého života porodí ve stejný den – v té stejné nemocnici, dokonce jen pár hodin od sebe.

Byl jsem klasický kluk z Plzně, co si chytil lásku už na střední. Alena byla moje první velká holka, svatba přišla hned po maturitě. Myslel jsem si, že nás čeká šťastný život, ale realita byla jiná. Po třech letech neustálých hádek, výčitek, nespokojenosti a mých marných pokusů vše zachránit, jsme se rozešli. Nechci si nic nalhávat – nebyl jsem dokonalý. Alena chtěla něco jiného, jinak vést domácnost, jiné priority. Rozvedli jsme se v tichosti, ale uvnitř mě to bolelo.

Pak přišla Klára, blonďatá pohroma se zářivým smíchem a nekonečnou trpělivostí. Uvěřil jsem, že dostávám druhou šanci. Její rodina mě přijala mezi sebe, možná i proto, že její táta tragicky zahynul už před lety a Jana, Klářina máma, vypadala ráda, že má doma aspoň jednoho chlapa. Do společného bydlení v paneláku na Lochotíně jsme šli plní energie. Když Klára oznámila, že čeká dítě, ready jsem nebyl, ale řekl jsem si: zvládli jsme horší věci.

Nikoho by však nenapadlo, že tři týdny před Klářiným termínem přijde Jana domů z kontroly se zvláštním lehce rozpačitým výrazem. Klára seděla v obýváku, nohy nahoře na taburetu, a zvedla s úsměvem oči: „Jak bylo u doktora, mami?“

Jana se zakuckala a pak vydechla: „Holky, je mi skoro padesát…prý to je možné, ale jo… jsem těhotná. Asi čtvrtý měsíc.“

Všichni jsme se dívali jeden na druhého. Myslel jsem, že slyším blbě. Můj mozek to asi deset minut zpracovával. Jana stále byla zdravá, silná ženská – vždycky běhala po zahradě, chodila nordic walking, nikdy neřekla ne láhvi bílého. Ale těhotenství v jejím věku? Tohle jsem nikdy nikde neslyšel.

Klára brala zprávu s humorem: „Aspoň budu mít kámoše na mateřské!“ Já jsem se smál s nimi, ale upřímně budu přiznávat: v hlavě mi začala tikat bomba otázek. Co když něco nebude v pořádku? Co když se v bytě budeme hádat, jak to rozdělíme, kdo se kdy postará? Já, co jsem utíkal z domova, když jsme s Alenou křičeli jeden na druhého přes celý dvorek, jsem se najednou měl stát centrem pomoci pro dvě ženy na pokraji mateřství.

Ale osud nečekal. Oba porody přišly skoro současně: Klára to rozjela v pět ráno, Jana v devět dopoledne. V porodnici v Plzni si ze mě dělali srandu – že prý jestli se tohle bude ve světě opakovat, můžu začít psát do novin. Zato já se utápěl v potu, strachu, a nekonečně dlouhých minutách v čekárně. Šťastně jsem obě dvě holky držel za ruku, když nám v náručí položili nejmenší balíčky štěstí, jaké jsem kdy viděl – dceru Markétu a Janina syna, malého Honzíka.

Šílenství však začalo doma. Byt 3+1 se proměnil v porodnici, kde už nevěděli kam pověsit ručníky ani kde se zavřít na pět minut o samotě. „Karel, mlíko je ve flašce, podrž Markétku, potřebuju do sprchy!“ volala Klára jen co jsem dosedl na gauč, abych si narovnal záda. V tom se ozvala malá vysílačka vedle Janina pokoje. „Karle, prosím tě, kde mám ty nové podložky na kojení?“ A já běžel zase. Dny plynuly v rytmu pláče, výměny plen, neustálého praní, hledání dudlíků a pokusu vařit pro čtyři lidi a dva kojence najednou.

Začaly drobné konflikty. Klára, unavená, háklivá na svůj prostor, získávala pocit, že maminka se snaží do všeho mluvit. Jana chtěla ubránit své zážitky i mateřské rady, někdy nevyžádané – „Za nás se to dělalo jinak, Kláro…“ – a vzduch v bytě houstl. Já, soudce všech konfliktů, seděl v kuchyni se třetím kávou v ruce a proklínal vlastní touhu být za každou cenu všem na blízku.

Jednou jsem přišel domů se dvěma nákupy, v jedné ruce balík plen, v druhé zelenina, když slyším hádku:

„Pořád mi tady poučuješ, jak mám kojit! Já už nejsem dítě, mami!“ Klářin hlas zněl křehce, rozechvěle, i zlomeně.

„Ale já jsem to všechno už jednou zvládla, tak vím, jaké to je, nechci ti ublížit, Klárko…“

Vložil jsem se do toho neohrabaně: „Holky, já vím, že jsme pod tlakem. Ale musíme být na jedné lodi. Máme tady dvě malý mimina! Prosím, nesežerme se navzájem.“

Večer, když všichni spali, sedím v kuchyni, ruce na hlavě. Srdce buší, že nemůžu dýchat. Po letech nejistot, rozchodu a nových začátků jsem konečně chtěl být oporou, a přitom mám pocit, že pořád někde selhávám. Kamarád mi píše SMS: „Hele, jsi frajer, to přežiješ.“ Ale je mi do breku.

Někdy přemýšlím, proč zrovna já musím stát mezi dvěma ženami v hormonální bouři, proč tohle všechno. Děti pláčou, a já někdy mám chuť taky. Jindy se však Markéta usměje, Honzík spokojeně zamlaská, a Klára mě pohladí po ruce. To pak vím, že i přes totální únavu to za něco stojí.

Přes všechen chaos a napětí jsme snad, snad, rodina – jakou jsem si kdysi přál. Ale vydržím to? Nebo mě těžké chvíle zase zlomí jako tehdy? Je normální cítit vztek při vlastním štěstí, nebo jsem v tom jediný? Co byste na mém místě dělali vy?