To, co mi vzala sobota v Jablonci

„Lenko, kdy už pochopíš, že nejsi středem světa?“ Mamčin hlas je napjatý jako struna, drží v ruce utěrku a mokrá zrnka rýže jí padají do dřezu. Tím nejhorším na tom je, že to neříká poprvé. Sedím naproti ní u stolu na židli, která pamatuje ještě komunismus, a mám pocit, že mě tahle kuchyně spolkne. Dole na dvoře řvou děti, soused Brabec si třískne dveřmi od sklepa, sousedka Nováková větrá okno – ten hlasitý zvuk klapnutí mě vždy přiměje vtáhnout ramena víc k sobě, jako by se dala pohltit zvukem.

Ale dnes je to jiné, dnes mám chuť utéct. „Já už fakt nevím, jak to máš pořád se sebou. Všichni ostatní se přizpůsobili! Podívej na Pavlu, na Martinu, i bratránek Mirek skončil v elektru a vůbec si nestěžuje! Nikdo neřeší, jestli dělá přesně, co chtěl. Hlavní je, že dělá, co má, všem je klid!“ Mamka mě spaluje očima. „A že bys taky jednou byla normální? Bez vymýšlení?“

Žaludek se mi stáhne bolestí. I když vím, že by mi bylo lehčí přikývnout a přesně v 7:00 ráno vyrazit stejně jako Brabec do práce, neusmívám se. Neumím to hrát. „Mámo, mně tady prostě není dobře. Chci dělat něco vlastního. Potřebuju dýchat,“ šeptám.

Chvíli je ticho a já slyším jen ten umývaný dřez. Pak máma prudce zaklapne myčku. „Nekoukej na mě tak. Víš, kolik by za tohle života někteří dali? Jít do fabriky, mít tu jistotu, že bude chleba na stole? Jak sem vypadáš, co si o tobě budou myslet… Lidi si říkají svoje. Dnes tě ještě omluví, ale zítra už ne!“ Skoro šeptá, jako by se bála, že nás Novákova vyslechne přes topeni. Ta by jistě měla co říct, protože všechny v našem paneláku vědí, že „holka Baštůňkových je divná.“

Tuším, že mě mamka vlastně brání. Pro ni je bezpečí to nejcennější. Jenže pro mě její bezpečí znamená dusno a výčitky. „Mami, a co když prostě nezapadnu nikdy? Co když se nikdy nenaučím milovat to, co vy?“

Ta otázka se vznáší mezi námi, těžká, a mamka se poprvé nezaškaredí, jen si povzdechne. Chci jí rozumět. Ona vyrůstala s dvaceti korunami na týdně, jediný úspěch byl koupit si nové boty před školním plesem. Pro ni je štěstí nemuset své děti živit salámem na příděl. Ale já… Já mám pocit, že v téhle snaze o klid mizím. Nejsem „jejich“, nejsem ani „svá“. Jen proplouvám cizím krajem mezi tvářemi, co mě znají tolik, že už mě nevidí.

Večer u večeře přijde táta, unavený, tvář má šedou jako deka přes balkon. „Co je zas?“ ptá se. Máma pokrčí rameny. „Lenka zase má nějaké výmysly. Nechtěla by na čas zůstat třeba tady, najít si pořádnou práci?“ Táta mlčí. Podává si chleba, ukrojí krajíc, položí ho přede mě. „Víš, že máma to myslí dobře.“ Dívám se na něj v tichosti, vděčná za pohled, ve kterém není zloba, ale ani pochopení.

Tiše jím, ale hlavou mi běží věta: „Ještě nejsem, kým chci být.“ Kamarádi ze školy už mají ty své jisté úřednické posty nebo jsou ve stavební firmě, Sára mi psala, jak mají hypotéku na malý byt v Hostivaři, a já…? Já mám možná svobodu, ale nejsem nikde doma.

Jdu za babičkou. Na její zahradě mezi šeříky vidím malý úsměv pochopení. „Máš to těžký, děvenko. Doba přeje ohebným a tichým,“ řekne a zalije mi kafe až po okraj. Sedím, ruce se mi chvějí, a ptám se jí, jestli taky někdy měla pocit, že není tam, kde by měla být. „Víš, že jo? Když jsem ti dědu poznala, každý se divil, že si beru truhláře z druhé vesnice. Ale srdce není na prodej, není to tabulka…“ Pak se zadívá do trávy tak, jako by tam mohl být ten starý svět, kde bylo klidněji.

Někdy mám pocit, že srdce tučím až moc. Mí vrstevníci se chápou rána, skloní hlavu, práce, nákup, televize, děti… Jenže já chci víc. Chci tvořit, chci psát, vystupovat, riskovat, selhávat i vítězit po svém. Ale bojím se, co tomu řeknou. Bojím se, aby mě úplně neztratili, když zkusím jít vlastní cestou.

Jednou večer zvednu telefon a na druhém konci je teta Dana. Je to sestra mamky, vždy byla „ta jiná“ – odvážná, rozvedená, vlastní firma. „Leni, poslouchej, na tohle se neumře. A víš proč? Protože daleko víc bolí, když žiješ cizí život. Přijeď za mnou do Pardubic na víkend, ukážu ti, jaký je to dýchat jiný vzduch.“

Nikdy jsem platně necítila smíšené pocity – úleva a strach, radost a červ studu. Doma to vyvolá dusno: „Teta? Ta, co rozvrátila rodinu?“ Mamka klopí oči k ubrusu. „To sladké má svoje jedy, Lenko. Neoblížíš nám?“

Ale bloky padají. V Pardubicích vnímám, že svět není tak úzký, jak se zdá. Je tu smích, lidi se zdraví, nikdo nic nehledá za rohem. Teta mě vezme do svého knihkupectví. „Tady jsem já. Tohle jsem si vystála, vydřela, obrečela. Nevím, jestli spokojeně, ale stejnak bych to znovu udělala. A ty taky musíš najít svoji cestu. Kdo jiný to za tebe udělá?“ Její hlas je tichý, ale neústupný.

Po návratu domů je už jasné, že něco změnit musím. Nechci být ten „správný příbuzný“, kterého ukazují na sousedských oslavách. Chci být Lenka, která si někde vydělá méně, ale dělá, co cítí. Možná pár let nebude těch peněz tolik, možná mi budou do oken šeptat, kdo ví, co tam ta holka páchá. Ale poprvé necítím ten tíživý strach, že jsem jiná. Třeba jsem, ale patří to ke mně.

Usínám s pocitem, že ještě nepatřím do světa, který by mě objal bez podmínek, ale i ty trny mi připomínají, že žiju. Opravdu žiju.

Co byste udělali vy? Má opravdu smysl obětovat svůj klid pro rodinné přijetí, nebo je třeba přestat žít podle cizích pravidel, i když hrozí osamění?