Stála jsem s kufrem přede dveřmi bytu v Praze. Klíče mi nepasovaly a za dveřmi už žila cizí rodina

„Prosím vás, co tady děláte?“ vyjela na mě žena ve vytahané mikině, když otevřela dveře bytu, na který jsem ještě před hodinou držela v ruce klíče. Za jejíma nohama stály dvě malé děti. Jedno svíralo plyšového medvěda, druhé se schovávalo za futra. Já stála na chodbě s kufrem, taškou z Ikey a složkou se smlouvou, kterou jsem mačkala tak silně, až se mi zkroutily rohy.

„Já… jdu na předání bytu. Tohle je byt pana Radka. Mám nájemní smlouvu.“

Ta žena zbledla. Pak se zasmála, ale byl to takový ten hysterický smích, co člověk vydá, když už neví, co jiného dělat.

„To snad nemyslíte vážně. My tady bydlíme už deset dní.“

V tu chvíli se mi udělalo fyzicky špatně. Opravdu. Ne obrazně. Sedla jsem si na kufr přímo na chodbu ve Vršovicích a koukala na ty dveře, jako by se měly samy vysvětlit. Pan Radek mi ještě ráno psal, že dorazí se zpožděním a kdyby něco, klíče jsou ve schránce. Byla jsem po rozchodu, měsíc jsem přespávala u kamarádky v Hostivaři, její přítel už z toho byl nervózní, a já si říkala, že dneska to konečně skončí. Že budu mít svoje místo. Klid. Postel. Dveře, které zavřu.

Místo toho mi otevřela cizí žena a za ní stál sušák s dětskými tepláky.

Jmenovala se Tereza. Pozvala mě dovnitř, ale opatrně, skoro provinile, jako bych byla z exekuce. Sedly jsme si ke stolu, na kterém ležely pastelky, rohlík a hrnek s nedopitým čajem. Její muž Petr přišel z vedlejšího pokoje a jen na mě koukal tím unaveným pohledem člověka, který už tuší další průšvih.

„Kolik jste mu dala?“ zeptal se.

„Dvacet osm tisíc. Kauci a první nájem.“

Tereza se okamžitě rozbrečela.

„My pětatřicet. Plus provizi. Říkal, že je rád, že jsme slušná rodina.“

Seděli jsme tam jako cizí lidi spojení jedním podrazem. Vytáhli jsme smlouvy. Obě měly podpis. Obě vypadaly normálně. Obě měly stejné číslo bytu, stejnou adresu, stejné jméno majitele. Jen datum bylo o pár dní jiné.

Volala jsem panu Radkovi. Nic.

Znovu. Nic.

Pak už to rovnou padalo do hlasové schránky.

Petr bouchl dlaní do stolu tak silně, až se hrnek převrátil.

„Já ho zabiju, fakt ho zabiju.“

„Péťo, přestaň před dětma!“ sykla Tereza, ale sama se třásla.

Měla jsem chuť křičet taky. Místo toho jsem jen seděla a koukala na své klíče. Byly k ničemu. Všechno bylo k ničemu.

Nejhorší bylo, že jsem na ně nedokázala být naštvaná. Na tu rodinu. Protože oni vypadali stejně vyděšeně jako já. Děti mě pozorovaly, jako bych jim přišla vzít pokojíček. A vlastně to tak z jejich pohledu bylo.

Jenže já taky neměla kam jít.

Večer jsem stála venku před domem a volala kamarádce Janě, jestli u ní můžu být ještě pár nocí.

„Lucie, já bych tě tu nechala, ale Víťa už remcá. Máme malý byt, víš sama…“

„Jasně. V pohodě,“ zalhala jsem a rozbrečela se až po tom, co to položila.

Spala jsem tu noc v levném penzionu u Florence, kde to smrdělo Savem a starým kouřem. Kufr jsem měla opřený o postel a skoro nespala. Pořád jsem dokola četla smlouvu, jako by z ní mohlo vyskočit řešení.

Druhý den jsme se s Terezou sešly znovu. Už jsme nemluvily jako soupeřky. Spíš jako dvě ženské, které někdo hodil do stejné špinavé vody. Šly jsme na policii. Petr chtěl jít s námi, ale byl tak vytočený, že jsem měla strach, aby tam neudělal scénu.

Na služebně se nás ptali na detaily, ukazovaly jsme převody, zprávy, smlouvy. Policista si všechno vzal, ale jeho výraz mě moc neuklidnil.

„Trestní oznámení podat můžete. Uděláme záznam. Ale vrácení peněz, to bude nejspíš i občanskoprávní spor.“

Tohle jsem přesně nechtěla slyšet. Další papíry, další týdny, možná měsíce. A peníze nikde.

Pak přišla ta nejhorší část. Co s bytem.

Petr trval na tom, že neodejdou.

„Máme děti. Přestěhovali jsme sem věci. Zaplatili jsme. Jestli nás chce někdo dostat ven, ať přijde soud.“

A já mu vlastně rozuměla. Jenže pokaždé, když to řekl, cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo. Protože každé jeho slovo znamenalo jediné: já jsem pořád bez domova.

Jednou jsem to nevydržela.

„A co já? Já mám jako dělat co? Spát po penzionech, protože máte děti?“

V kuchyni bylo ticho. Tereza se na mě podívala a tiše řekla:

„A myslíte, že já jsem klidná? Každé zazvonění mě děsí, že nás někdo vyhodí. Kluci nespí. Petr je protivný. Já jsem na prášky. Tohle není výhra.“

To mě zarazilo. Protože nebyla.

Začaly jsme si pak posílat všechno, co jsme o panu Radkovi našly. Starý inzerát, IČO, další telefonní číslo, dokonce fotku z nějakého firemního profilu. Najednou jsme nebyly proti sobě. Byly jsme v tom spolu, i když každá jinak.

Peníze zpátky pořád nemám. Trestní oznámení jsem podala. Zvažuji i právníka, i když upřímně nevím, z čeho ho zaplatím. A ten byt? Tam pořád bydlí Tereza s Petrem a jejich dětmi. Občas si napíšeme. Divná doba, co.

Pořád mě pálí otázka, jestli bych na jejich místě odešla, nebo zůstala stejně tvrdohlavě jako oni.

Co byste udělali vy? Bojovali byste o byt, nebo hlavně o peníze a začali hledat jinde?