Dala jsem tátu s demencí do domova a moje vlastní rodina mě za to skoro odsoudila

Zírala jsem na tátovu bundu přehozenou přes opěradlo židle a v břiše mi seděl ten známý kámen. Bylo půl šesté ráno, za dvě hodiny jsem měla být v kanceláři na Pankráci a táta mezitím stál v kuchyni, bosý na studené dlažbě, a snažil se zapálit sporák novinami. Když jsem mu je vytrhla z ruky, podíval se na mě úplně cizíma očima a zeptal se, kde je jeho maminka. Mému tátovi bylo osmdesát dva.

To ráno jsem se v koupelně rozbrečela tak, že jsem si musela do pusy nacpat ručník, aby mě neslyšel. A přesně tehdy jsem věděla, že už to dál neutáhnu.

Tátu jsem měla doma skoro dva roky. Po mrtvici už nebyl úplně samostatný, a když se k tomu přidala demence, šlo to dolů strašně rychle. Nejdřív to byly drobnosti. Schovával klíče do lednice. Tvrdil, že mu někdo krade ponožky. Volal mi do práce, že v bytě chodí cizí lidi. Já jsem se snažila všechno zvládat. Zařídila jsem pečovatelskou službu, nakupovala, vařila mu, prala, jezdila za ním přes půl Prahy i v polední pauze.

Pak už ale nebylo o co se opřít.

Jednou jsem ho našla venku před domem v listopadu, jen v svetru. Nevěděl, kde bydlí. Jindy pustil vodu v koupelně a zapomněl na ni. V práci jsem seděla na poradě a místo čísel v tabulce jsem jen čekala, kdy zazvoní telefon a co zase bude. Začala jsem dělat chyby. Šéf se mě jednou opatrně zeptal, jestli jsem v pořádku. Nebyla jsem.

Moje sestřenice Lenka, která bydlí v Kolíně, měla jasno.

„Do domova? To snad nemyslíš vážně, Lucie. To by teta nikdy neudělala.“

Teta. Moje máma. Ta zemřela před šesti lety na rakovinu a od té doby si všichni nějak samozřejmě mysleli, že to po ní převezmu já. Jsem přece dcera. Svobodná, bez dětí, v Praze, tak co. Jako bych neměla vlastní život.

„A kdy jsi u něj byla naposledy ty?“ vyjela jsem na ni.

Na druhém konci bylo ticho.

„To není o mně,“ řekla pak uraženě. „Jde o tátu.“

Jenže přesně o tom to bylo. Všichni měli plnou pusu morálky, ale když bylo potřeba sedět s tátou v čekárně u neurologa tři hodiny nebo uklidit po něm počůranou postel, najednou nemohl nikdo. Bratrranec Roman se oháněl prací na směny. Teta Věra bolavými zády. Synovec David mi jednou napsal, že bych měla přehodnotit priority. To mě dorazilo asi nejvíc.

Přehodnotit priority. Já, která jsem dva roky nespala v kuse celou noc.

Poslední kapka přišla v lednu. Vracela jsem se večer domů a cítila jsem už na chodbě kouř. Táta seděl v obýváku a díval se do zdi. Na lince doutnala utěrka. Kdybych přijela o deset minut později, možná už by hořelo celé jádro. Sedla jsem si tehdy na zem mezi dveře a botník a poprvé mě napadlo, že táta u mě může umřít. Nebo já kvůli tomu všemu zkolabuju dřív.

Začala jsem obvolávat zařízení. Bylo mi z toho fyzicky zle. Čekací doby, papíry, posudky, nekonečné telefonáty. Když se uvolnilo místo v domově v Úvalech, brečela jsem cestou autem tam i zpátky. Táta byl ten den nečekaně klidný. Dokonce se usmál na jednu pečovatelku a řekl jí, že je hodná paní učitelka. Nikdy učitelka nebyla. Mně se při tom sevřelo hrdlo tak, že jsem skoro nemohla dýchat.

Nejhorší nebylo to předání. Nejhorší byl rodinný oběd u tety Věry o týden později.

Seděla jsem u stolu, před sebou svíčkovou, do které jsem ani nepíchla, a poslouchala, jak jsem selhala.

„Člověk se má o rodiče postarat doma,“ řekla teta Věra a utřela si pusu ubrouskem.

„Tak ses ho zbavila, no,“ přihodil Roman, aniž by se na mě podíval.

V tu chvíli se mi rozklepaly ruce. Fakt jsem měla chuť vstát a odejít, ale něco ve mně prasklo.

„Zbavila?“ řekla jsem. „Kde jste byli, když mi ve tři ráno mlátil do dveří, že musí do práce, i když je třicet let v důchodu? Kde jste byli, když jsem ho tahala z ulice? Kde jste byli, když jsem v práci prosila o home office a pak stejně nestíhala ani práci, ani jeho? Kde jste byli, když málem zapálil byt?“

Nikdo nic.

Jen cinknutí příboru o talíř.

„Tak jsi mohla dát výpověď,“ špitla Lenka.

Podívala jsem se na ni a normálně jsem se musela zasmát. Takové to krátké, nevěřícné, skoro hnusné zasmání.

„A z čeho bychom žili? Z tátova důchodu? Nebo byste mi přispěli vy?“

Roman sklopil oči. Teta Věra si začala rovnat ubrousek. Najednou bylo všem trapně, ale mně to úlevu nepřineslo. Jen další smutek.

Od té doby se se mnou část rodiny skoro nebaví. Na společné skupině je ticho, nebo jen studené zprávy typu že je potřeba podepsat nějaký papír. Když jedu za tátou do domova, občas mě pozná, občas ne. Někdy mě chytne za ruku a řekne: „Ty jsi hodná holka.“ Jindy se mě ptá, kdy přijde jeho žena. A já mu pokaždé znovu opatrně vysvětluju, že maminka už tu není, a pokaždé mi u toho kousek srdce odpadne.

Ale víte co? V tom domově je v bezpečí. Má dohled, léky, pravidlo, lidi kolem sebe. Už nebloudí po ulici a nespí v bundě, protože si myslí, že je na nádraží. A já se po dlouhé době aspoň někdy v noci nevzbudím hrůzou, že ho najdu mrtvého nebo že kvůli jedné neuhlídané minutě shoří byt.

Pocit viny mám stejně. Asi ho budu mít pořád. Jen už si ale nemyslím, že láska znamená se zničit.

Udělala jsem opravdu to nejhorší, co dcera může? Nebo je horší soudit někoho za rozhodnutí, které sám nikdy nemusel nést?