Všichni vidí jenom Jendu – Ale kdo opravdu pozná mě?

„Hele, Jendo, jak se vůbec můžeš na sebe podívat do zrcadla?“ ozvalo se za mnou v šatně. Byly sedm ráno, tělocvik, smradlavé prádlo a litry trapnosti. Stál jsem tam v kraťasech a už od dětství měl uši, které se rozhodly žít si vlastním životem – velké, odstávající a naprosto nezdolné. Bylo mi třináct, chtěl jsem být hlavně neviditelný, protože ať jsem v třídě udělal cokoliv, vždycky se našel někdo, kdo mi dal „roztomilýho králíčka“ nebo jiné jméno, které bodalo do živého. Není lehké začínat každý den s tím, že nepatříš.

Moje mamka Jana vždycky opakovala, že jsem jedinečný. „Lidi tě budou vidět, protože máš něco navíc, Jendo. Tak se nenech zahnat do kouta,“ říkala, když leštila talíře po nedělním obědě. Táta Viktor s tím nikdy moc neotravoval. Pracoval na pile, doma moc nemluvil, hlavně když šlo o emoce. „Mě tolik neřeš,“ řekl jednou, když jsem s pláčem přišel, že do mě jeden kluk ve vsi žduchl kvůli těm uším. Přitom stačil jediný pohled a věděl jsem, že jsem jen problém navíc.

V naší malé vesnici u Klatov zná každý každého. Když jsem v osmi, pak v devíti a znovu ve dvanácti přišel s roztrhaným tričkem, věděl to každý v obchodě dřív než moje mamka. Někteří sousedi přikyvovali, hleděli na mě s lítostí, někdy s tichým úšklebkem. Paní Vojtíšková, co má na rohu zeleninu, mi jednou řekla: „Víš, ono bude hůř, hochu. Škola je džungle.“

Jednou jsem utekl na půdu, do svého kouta mezi starými knížkami, naštvaný na sebe, svět i svoje uši. Kdybych měl jméno Honza nebo Petr jako všichni, kdybych nebyl „přelétavý králíček“, možná by bylo po všem. Den za dnem jsem vystavoval kolem sebe neviditelnou zeď. Ztlumil jsem hlas, sbalil školní svačinu do nejmenší krabičky, abych neupoutal pozornost. Spolužáci to ale rychle poznali – že se schovávám, že se snažím nechat svět proplout kolem sebe. A přesně to, jak jsem se snažil nebýt vidět, bylo pro ně ještě větší pozvánka.

Jeden večer se doma odehrál zásadní zlom. Máma v kuchyni rozklepávala vejce, já listoval knížkou, předstíral, že neslyším, jak se hádají. Táta byl podrážděný, že opět „řešíme Jendu a jeho mindráky“. „Možná kdyby nebyl takovej citlivka, měl by větší respekt. Já jsem v jeho věku sekal dříví, a nikdo mě neřešil!“ řval. Máma ho přeřvávala, že já nejsem on a že mi s tím musíme pomoct. Stál jsem tam, poslouchal, jak se hádají o mně, a měl pocit, že jsem bytostně sám.

Tehdy jsem poprvé uvažoval, co by se stalo, kdybych už fakt nebyl vůbec vidět – kdybych nebyl vůbec. Nádech, výdech, oči plné slz. Ale v té tmě mi přišel v hlavě hlas: „Něco jsi, nejsi jen to, co ti dají najevo jiní.“

Prvního autentického kamaráda jsem potkal na divadelním kroužku ve vedlejším městě. Zuzka měla brýle tlusté jako popelníky, nosila batiku, byla naprosto jiná. „Lidi koukaj na moje brýle, ale neví, že přes ně vidím svět líp,“ řekla mi první den. Dali jsme dohromady improvizované představení – ona hrála vílu, já trolla. Smáli jsme se vlastním výstřednostem a byla to poprvé úleva.

Začali jsme společně jezdit na kole po okolí, mluvili jsme o věcech, které by ve vesnici nikdy nepadly: o literatuře, o snech, o tom, jak tě unaví, když tě pořád někdo definuje cizíma očima. Pro Zuzku jsem nebyl „králíček“, byl jsem Jenda, který umí vyprávět příběhy a ví, jak udělat nejlepší topinky na světě.

Její podpora mi pomohla znovu získat část mého já, které jsem ztratil ve snaze být neviditelným. Poprvé jsem napsal do školního časopisu fejeton o tom, jak vypadá den „s nadměrnýma ušima“. Vtipně, ironicky. Někteří mě chválili, někteří se smáli dál, ale já začal zjišťovat, že si začínám určovat vlastní hodnotu sám.

Doma to nebylo snazší. Máma mě podporovala, chápala, proč je pro mě důležité být sám sebou. Táta mlčel, ale jednoho dne, když jsem opravoval plot, jen utrousil: „Tys měl pravdu. Ne všichni jsme stejní.“ To byla jeho verze ‚Mám tě rád‘.

Dnes je mi dvacet osm. Pracuji v Klatovech v knihovně, organizuji programy pro děti, a když se mě někdo zeptá na můj „flamboyantní profil“, usměju se: „Ano, mám uši, jaký svět neviděl. Ale slyším lépe než většina.“ Jsou dny, kdy bych rád zmizel. Ale jsou i dny, kdy se postavím před dvacet dětí, které v sobě mají stejné obavy jako já kdysi, a říkám jim: „Nebojte se být vidět. Ale nezapomeňte, že to, co počítá nejvíc, je, kdo jste pro sebe.“

Tak mě napadá – Opravdu se může člověk cítit naplněný a spokojený jen díky vlastnímu přijetí, nebo potřebuje potvrzení od ostatních? Má smysl být sám sebou, i když vás kolem toho někdy bolí celý svět?