Když jsem se ztratila sama sobě: Příběh o vyčerpání, vině a boji vrátit se zpátky

„Ty jsi dneska zase celý den doma a stejně nestíháš?“ vyjel na mě Mirek, když kopl boty do rohu předsíně. V tu chvíli jsem stála u sporáku, malá Anežka mi visela na noze, v koupelně přetékala pračka a na stole ležela upomínka za nezaplacený plyn. Chtěla jsem mu něco říct, ale místo toho jsem se rozbrečela tak, že jsem se musela opřít o linku, abych nespadla.

Nikdy jsem si nemyslela, že ze mě bude ženská, která se bojí otevřít ráno oči. Bývala jsem jiná. Pracovala jsem v lékárně v Pardubicích, měla jsem své peníze, svoje tempo, svoje malé jistoty. Když se narodila Anežka, všichni říkali, že mateřství je to nejkrásnější období. Jenže mně se dny začaly slévat do jednoho dlouhého, šedého tunelu. Nejdřív nevyspání, pak samota, pak ten tichý pocit, že ať dělám cokoliv, je to málo.

Moje máma Alena mi opakovala: „My jsme to taky zvládly. Nebreč a makej.“ Tchyně Věra se na mě dívala, jako bych byla rozmazlená. „Za nás žádné psychické vyčerpání nebylo. Dítě potřebuje hlavně klidnou mámu, tak se seber.“ Jenže jak se má sebrat člověk, který má pocit, že se každým dnem rozpadá na menší a menší kousky?

Mirek začal chodit domů čím dál později. Tvrdil, že je hodně práce. Já mezitím seděla sama v paneláku na Dubině, koukala z okna na parkoviště a měla pocit, že kdybych zmizela, nikdo si toho pořádně nevšimne. Nejhorší nebyl křik ani únava. Nejhorší bylo to ticho uvnitř. To, jak jsem přestala být Markéta. Už jsem nebyla já. Byla jsem jen máma, kuchařka, pračka, kalendář očkování a seznam nákupů.

Jednou v noci jsem seděla na zemi v koupelně, záda opřená o vanu, a úplně bez hlasu jsem si šeptala: „Já už nechci.“ Anežka spala, Mirek chrápal v ložnici a já se poprvé lekla sama sebe. Ne proto, že bych chtěla něco udělat. Ale proto, že mi bylo děsivě jedno, co se mnou bude.

Druhý den jsem zavolala praktické lékařce. Styděla jsem se. Měla jsem pocit, že selhávám jako ženská i jako máma. V čekárně jsem seděla mezi lidmi s kašlem a vysokým tlakem a říkala si, že tam nepatřím. Jenže paní doktorka mě po pěti minutách poslala dál. „Markéto, tohle není lenost. Tohle je vyčerpání. A možná mnohem víc.“ Ta věta mě rozbila i zachránila zároveň.

Když jsem to řekla doma, Mirek protočil oči. „Takže teď budeš chodit po doktorech kvůli náladě?“ V tu chvíli ve mně něco prasklo. Poprvé po dlouhých měsících jsem nekřičela, ale mluvila klidně. „Ne kvůli náladě. Kvůli tomu, že se ztrácím. A jestli to nevidíš, je to i tvoje vina.“ Díval se na mě, jako bych to nebyla já. Možná nebyla. Možná to byla ta stará Markéta, která se konečně nadechla.

Začala jsem chodit na terapii. Nešlo to rychle. Některé dny jsem zvládla jen vyčistit zuby a obléct Anežku. Jiné dny jsem měla energii uvařit polévku a dojít s kočárkem až k Labi. Máma se urazila, když jsem jí řekla, že místo jejích rad potřebuju pomoc. Mirek byl několik týdnů studený, ale když mě jednou našel sedět v kuchyni a zírat do hrnku s vystydlým čajem, poprvé se tiše zeptal: „Co mám udělat?“ Rozbrečela jsem se víc než při všech hádkách předtím. „Stačí, když mě přestaneš přesvědčovat, že toho chci moc. Já chci jen přežít a zase být trochu já.“

Nevím, jestli se člověk může vrátit přesně tam, kde byl. Já už nejsem ta stejná Markéta jako dřív. Jsem opatrnější, unavenější, ale taky pravdivější. Už se nesnažím být dokonalá za cenu vlastního zmizení. Naučila jsem se říkat si o pomoc, i když mě u toho pálí studem celý obličej.

Někdy si ale pořád večer lehnu a přemýšlím: když se jednou člověk rozsype úplně na dno, dá se ještě složit do původního tvaru?

A je vůbec návrat výhra, když možná potřebujeme vzniknout znovu jinak?