Celé roky mě babička odstrkovala. Až když jsem s ní zůstala celé prázdniny v malé chalupě, pochopila jsem, koho ve mně celou dobu trestala

„Zase jedeš jen na otočku?“ vyjela na mě babička hned ve dveřích, ještě než jsem si stihla zout boty. V jedné ruce utěrka, ve druhé přimáčknuté rty. „To ani nejezdi, když máš pořád tak naspěch.“

Stála jsem v úzké chodbě jejího domku v Mníšku pod Brdy, s taškou v ruce a knedlíkem v krku. Přivezla jsem jí nákup, její oblíbené minerálky, léky z lékárny a koláč z pekárny. A stejně jsem měla během deseti vteřin pocit, že překážím.

„Ahoj taky, babi,“ řekla jsem potichu.

Jen si odfrkla. „Koláč jsi kupovat nemusela. To jsou zase zbytečný peníze.“

Pokaždé to bylo stejné. Jela jsem tam z Prahy vlakem a autobusem skoro dvě hodiny, abych ji viděla, a odjížděla jsem se sevřeným žaludkem. Kritizovala, jak jsem oblečená. Že moc hubnu. Že málo jím. Že držím hrnek blbě. Že mladí dneska nic nevydrží. Nikdy neřekla, že je ráda, že jsem přijela.

Máma mi vždycky tvrdila, že babička byla taková odjakživa. „Neber si to osobně, Aleno. Ona je prostě tvrdá ženská.“ Jenže mně to osobní bylo. Hodně.

Jednou jsem to nevydržela. Bylo dusné červencové odpoledne, tahaly jsme ze sklepa zavařeniny a babička se zase pustila do mých vlasů, že s tím culíkem vypadám jako „kdovíco“.

Praštila jsem víčkem o stůl.

„Proč jsem ti vlastně pořád tak protivná? Co ti dělám?“

Ztuhla. Úplně. Pak se pomalu narovnala a podívala se na mě tak tvrdě, až mě zamrazilo.

„Ty nic,“ řekla. „Ty za nic nemůžeš.“

A pak odešla na dvůr.

Nechala mě stát mezi kompoty a okurkami s pocitem, že jsem otevřela něco, co mělo zůstat zavřené.

Večer jsem slyšela, jak v kuchyni telefonuje. Nemluvila nahlas, ale ten hlas jsem neznala. Nebyl ostrý. Byl zlomený.

„Jasně, zase nemůžeš. Ty nemůžeš už dvacet let, Jano…“

Zůstala jsem stát za dveřmi jako opařená. Jana je moje máma.

„Aspoň na Vánoce jsi mohla přijet. Nebo zavolat. Vždyť já už ani nevím, jak vypadáš,“ řekla babička a pak bylo dlouhé ticho. „Ne, Aleně nic neříkej. Ta za to nemůže.“

V tu chvíli mi to docvaklo. Nešlo o mě. Nikdy nešlo o mě.

Máma odjela do Rakouska, když mi bylo devět. Nejdřív prý jen na pár měsíců jako pečovatelka. Pak si tam našla práci natrvalo, podnájem, nový život. Jezdila málo. Volala ještě míň. Mně posílala peníze k narozeninám a občas balík sladkostí. Babičce skoro nic.

Najednou mi došlo, proč babička při každé mé návštěvě vypadala, jako by chtěla něco říct a místo toho mě sekla poznámkou. Byla ve mně podobnost s mámou. Oči, ruce, smích. A asi i ta možnost, že zase někdo přijede a zase odjede.

Ten večer jsem nespala. A ráno jsem místo odjezdu vytáhla z tašky další tričko.

„Co děláš?“ zeptala se babička, když mě viděla v pokoji skládat věci do skříně.

„Zůstanu tu přes prázdniny. Jestli ti to nevadí.“

Podívala se na mě, jako bych spadla z višně. „A škola? Brigáda?“

„Brigádu si najdu tady někde na dálku. A škola začne až v září.“ Pokrčila jsem rameny. „Někdo ti musí opravit ten plot.“

„Ten plot tu stojí třicet let.“

„No právě. Už si zaslouží pomoc.“

Neusmála se. Ale ani mě nevyhodila.

Ty první dny byly těžké. Fakt těžké. Vstávala v šest, dělala kafe do oprýskaného hrnku a mluvila jen, když bylo nutné. Posílala mě pro rohlíky, do drogerie, na poštu. Když jsem špatně pověsila prádlo, předělala ho. Když jsem zametla dvůr, našla list, který jsem prý přehlédla.

Ale zůstala jsem.

Natřela jsem lavičku pod ořechem. Vypletla záhon s jahodami. Doprovodila ji k doktorovi do Dobříše. Večer jsem jí četla letáky, protože ji zlobily oči, i když tvrdila, že vidí dobře. Občas jen seděla u stolu a tvářila se, že mě nevnímá. Jenže pak se zničehonic zeptala, jestli si dám krupicovou kaši. A to bylo u ní skoro jako objetí.

Jednou přišla bouřka. Prudká, letní, těžká. Voda se hnala přes dvůr a nám začalo zatékat do kůlny. Tahaly jsme dovnitř bedny s nářadím a babičce uklouzla noha. Chytla jsem ji na poslední chvíli.

Rozklepala se.

„Už na to nemám,“ vydechla a sedla si na schod. Poprvé zněla stará. Ne přísná. Stará a unavená. „Všechno se tu rozpadá. Dům, zahrada… a já taky.“

Sedla jsem si vedle ní. Déšť bubnoval do plechu a mezi námi bylo dlouhé ticho.

„Proč jsi mámě nikdy neřekla, jak moc tě to bolí?“ zeptala jsem se.

Babička se hořce usmála. „A myslíš, že neřekla? Prosila jsem ji. Brečela jsem. Pak jsem se přestala doprošovat.“ Chvíli mlčela. „Když jsi přijela ty, viděla jsem ji. A byla jsem zlá. Ne na tebe… ale stejně to schytalas ty. To je pravda.“

To přiznání mě zabolelo, i když jsem ho už dávno tušila.

„Já nejsem ona, babi.“

„Já vím,“ řekla tiše. „Jen mi to trvalo.“

Od toho dne se něco pohnulo. Ne že by se z ní stala najednou nejmilejší babička pod sluncem. To ne. Pořád uměla rýpnout, pořád byla tvrdohlavá a někdy protivná tak, že bych nejradši práskla dveřmi. Ale začala se ptát. Na školu. Na kamarádky. Na to, co čtu. A jednou, když jsem odnášela nákup do spíže, jen tak utrousila: „Jsem ráda, že jsi tady, Aleno.“

Musela jsem se otočit, aby neviděla, že mám slzy v očích.

S mámou jsme o tom pak mluvily po telefonu. Poprvé bez vytáček. Pohádaly jsme se. Řekla jsem jí věci, které jsem v sobě držela roky. Že peníze nejsou totéž co přítomnost. Že babička nestárne „nějak sama od sebe“, ale bez dcery. Máma dlouho mlčela. Pak jen šeptla, že se stydí a že už neví, jak se vracet do věcí, které nechala zajít tak daleko.

Prázdniny skončily. Plot stál rovněji, střecha nad kůlnou byla provizorně spravená a mezi mnou a babičkou už nebyl jen chlad. Byla tam opatrnost, stará bolest, ale i něco pevného. Něco, co jsme si odpracovaly.

Když jsem odjížděla, dala mi do batohu švestky a řízek v alobalu, jako by to byla ta nejobyčejnější věc na světě.

„A zas přijeď. Ne jen na otočku,“ zamumlala.

Tentokrát jsem se usmála. „Přijedu, babi.“

Staré rány po mámě nezmizely. Asi nikdy nezmizí úplně. Ale aspoň už vím, že někdy člověk nekřičí na toho, kdo mu ublížil, ale na toho, kdo zrovna stojí nejblíž.

A možná je nejtěžší vydržet právě u těch lidí, kteří se tváří, že o nikoho nestojí. Co myslíte vy? Dá se podle vás zacelit něco, co rodina nechala otevřené celé roky?