Dcera mi vyčetla, že jí nedávám peníze jako její tchyně. Netušila, proč už nemám žádné úspory

Položila jsem na stůl obálku s pěti sty korunami a dcera ji dvěma prsty odstrčila vedle talíře. Na ubrusu ještě zůstala mokrá kolečka od skleniček. Vnoučata si v pokoji stavěla z kostek a já najednou nevěděla, kam dát ruce.

„Mami, nech si to. Tohle nás fakt nevytrhne.“

Byly to peníze, které jsem tři týdny odkládala na Vojtovy boty. Kvůli nim jsem zrušila objednání ke kadeřnici a v lékárně si vzala jen léky na předpis.

„Já vím, že to není moc,“ řekla jsem.

Petra si promnula čelo.

„Alena nám posílá šest tisíc měsíčně na hypotéku. Teď ještě zaplatila dětem školku v přírodě. A ty… promiň, ale ty nemáš nikdy nic.“

Můj zeť Milan zůstal koukat do hrnku. Čekala jsem, že něco řekne. Aspoň aby toho nechala před dětmi. Jenže on mlčel.

Bylo mi šestašedesát a poprvé jsem se před vlastní dcerou styděla za svůj důchod.

Celý život jsem pracovala v jídelně u základní školy. Ráno v pět autobus, od šesti hrnce, přepravky, mokrá podlaha. Když Petrův otec odešel, bylo jí osm. Výživné chodilo všelijak, někdy vůbec.

Večer jsem uklízela ordinaci. Petra si tam u malého stolku psala úkoly, zatímco jsem vytírala chodbu. Dodnes si pamatuju, jak usnula s hlavou na slabikáři a já ji budila, abychom stihly poslední autobus.

Nechtěla jsem, aby takhle žila taky.

Zaplatila jsem jí přípravný kurz na gymnázium, později kolej v Brně, notebook z bazaru i kauci na první podnájem. Posledních dvaaosmdesát tisíc jsem jí dala po škole. Říkala, že mi je vrátí, až začne pořádně vydělávat.

Nikdy jsem je nechtěla zpátky. Až do té neděle mě ani nenapadlo počítat je jako dluh.

„A z čeho bych podle tebe měla mít úspory?“ zeptala jsem se.

„Já tě neobviňuju.“

„Tak co právě děláš?“

Z pokoje přiběhl Vojta s rozestavěným autem. Petra po něm vyjela, ať jde za sestrou. Rozbrečel se. To mě probralo víc než všechno předtím.

„Na něj nekřič. On za vaši hypotéku nemůže.“

„Ty vůbec nevíš, jaký to je!“ vyhrkla. „Každý měsíc se bojím otevřít bankovnictví. Milanovi sebrali odměny, mně končí zkrácený úvazek a všechno je dražší. U Aleny aspoň vím, že nás nenechá padnout.“

Vstala jsem tak rychle, až židle škrtla o lino.

„A já vás nechávám padnout?“

Šla jsem do ložnice pro plechovou krabici od sušenek. Měla jsem v ní staré smlouvy, potvrzení a pár fotografií. Ani nevím, proč jsem si všechny ty papíry schovávala.

Vysypala jsem je na volný konec stolu. Potvrzení o zaplacení koleje. Složenky. Převod těch dvaaosmdesáti tisíc.

„Tady máš moje úspory, Petro.“

Hned jak jsem to řekla, sevřel se mi žaludek. Nechtěla jsem jí přece předkládat účet za to, že jsem její máma. Jenže už to bylo venku.

Petra zbledla.

„Takže mi to teď budeš vyčítat?“

„Ne. Chci jen, abys neříkala, že jsem ti nic nedala.“

Začala sbírat dětské mikiny. Milan jí pomáhal, pořád beze slova. Ve dveřích mi Vojta objal nohy a zeptal se, jestli příští neděli zase budou řízky.

Řekla jsem, že budou. Pak jsem zavřela a poprvé toho dne se rozbrečela.

Čtyři dny se Petra neozvala. Já taky ne. Několikrát jsem otevřela její číslo a zase telefon položila. Byla jsem uražená, no byla. Ale hlavně jsem se bála, že mě teď bude navštěvovat jen z povinnosti.

Ve čtvrtek přišla sama. Přinesla rohlíky a zůstala stát v předsíni.

„Můžu dál?“

Uvařila jsem kávu. Tentokrát jsme seděly bez ubrusu.

„Mrzí mě to,“ řekla. „To, co jsem řekla, bylo hnusný.“

Kývla jsem. Hned jí odpustit nahlas mi nešlo.

Pak mi přiznala, že Aleninu pomoc provází poznámky k jejich výdajům. Proč koupili dětem nové bundy, proč má Petra placené cvičení, proč neprodají auto. Začala se při každém nákupu cítit provinile.

„A já to odnesla,“ řekla jsem.

„Jo.“ Utřela si nos rukávem. „Ty jsi byla po ruce. To není omluva.“

Domluvily jsme se, že peníze ode mě čekat nemají. Děti pohlídám ráda, ale ne pokaždé a ne místo odpočinku. Petra si tu pětistovku nevzala. Tentokrát ji přede mě položila opatrně.

Pořád mě ta neděle bolí. I teď někdy při nákupu přemýšlím, jestli bych pro ně nemohla ještě něco odložit.

Kdy se z pomoci vlastním dětem stane povinnost, za kterou se člověk musí omlouvat, když už nemá z čeho dávat?