Odešel, jakmile zjistil, že jsem těhotná. Po šesti letech se objevil s panenkou a chtěl být zase táta

Prázdnou polovinu skříně jsem objevila s taškou rohlíků v ruce. Petr si odnesl bundy, boty i hrnek, který dostal ode mě k narozeninám. Na stole nechal klíče. Den předtím jsem mu ukázala těhotenský test.

Sedla jsem si na zem a volala mu tak dlouho, až mě telefon začal pálit do ucha. Potom přišla zpráva: „Promiň. Na tohle nejsem připravený.“

Mně bylo osmadvacet. Taky jsem nebyla připravená. Jenže já jsem nemohla položit klíče na stůl a odejít.

První jsem zavolala mámě. Neřekla jsem jí, co se stalo, jen jsem brečela. Za čtyřicet minut zvonila u dveří s tátou. Přivezli polévku v zavařovací sklenici a oba dělali, že nevidí ty rohlíky rozházené po předsíni.

„Pojedeš k nám,“ řekl táta.

„Já to zvládnu tady.“

Rozhlédl se po bytě, na který jsme se s Petrem skládali napůl. Nic nenamítl. Jen začal sbírat rohlíky.

Za měsíc jsem se stěhovala do svého starého pokoje. Mezi skříň a postel se vešla postýlka z druhé ruky. Máma vyprala všechno prádlo po sestřenici a táta po večerech brousil komodu. Slyšela jsem ho přes zeď. Ten zvuk mě uklidňoval víc než všechny věty o tom, že bude dobře.

Když se narodila Terezka, Petr nepřišel. Poslala jsem mu fotku. Zprávu si přečetl.

Čekala jsem na odpověď až do rána.

Potom začaly dny, které si pamatuju jen po kouskách. Studený čaj. Mokré pleny. Mámin župan. Terezčino čelo rozpálené při první horečce. A moje vlastní zlost, za kterou jsem se styděla.

Někdy jsem ji chovala a myslela na to, že Petr nejspíš spí celou noc. Pak jsem se rozbrečela, protože ona za to přece nemohla.

„Dej mi ji,“ řekla jednou máma ve tři ráno.

„Nejsem schopná ani uklidnit vlastní dítě.“

„Jsi nevyspaná, Jano. To není totéž.“

O určení otcovství a výživné jsem musela žádat soud. Táta jel se mnou. Petr se u jednání díval do stolu a později posílal peníze nepravidelně. Někdy polovinu, někdy nic. Vymáhání se táhlo. Prý zrovna neměl práci. Já zrovna neměla možnost říct, že ten měsíc nekoupím pleny.

Po rodičovské jsem nastoupila do pekárny. Ranní směny začínaly tak brzy, že Terezku vodila do školky máma. Vlastní podnájem jsme si mohly dovolit až o rok později. Malý byt, oprýskaná vana, okna do parkoviště. Když jsem poprvé zamkla zevnitř, rozplakala jsem se radostí.

Pak přišlo vyúčtování energií a radost mě na chvíli přešla.

Žily jsme normálně. Teda, snažily jsme se. Boty jsem kupovala ve slevě o číslo větší. V drogerii jsem počítala ceny na kalkulačce. Když školka vybírala na divadlo, hledala jsem dvě stovky po kapsách zimních bund.

Jednou jsem večer seděla nad účtem za elektřinu a Terezka mi položila do klína svou pokladničku.

„Já toho medvídka nepotřebuju, mami.“

Byly jí čtyři. Vrátila jsem jí ji a šla se vybrečet do koupelny. Od té doby jsem účty schovávala, než přišla domů.

Postupně ale přibývaly i jiné večery. Pekly jsme křivé perníčky. Učila jsem ji jezdit na kole. Když konečně pustila moje rukávy a rozjela se sama, běžela jsem za ní a smála se tak, až se lidé otáčeli.

Petrovu zprávu jsem pak jednou nechala nepřečtenou až do rána. Terezka měla kašel a chtěla mě držet za ruku. Usnula jsem vedle ní.

Objevil se před jejími šestými narozeninami. Stál za dveřmi s velikou panenkou.

„Chtěl bych to napravit.“

Terezka vykoukla z kuchyně.

„Mami, kdo to je?“

Musela jsem se opřít o zárubeň.

Domluvili jsme si setkání bez ní. V kavárně mi Petr řekl, že by ji chtěl vzít v sobotu do zoo. Jako by mezi námi nebylo šest let.

„Nevíš ani, čeho se bojí,“ řekla jsem.

„Tak mi dej šanci to zjistit.“

„Postupně. Nejdřív společná procházka. A slibuj jen to, co dodržíš.“

Zamračil se, ale přikývl. Já mu poprvé nepotřebovala vysvětlovat, kolik mě všechno stálo.

Doma jsem Terezce řekla pravdu tak jednoduše, jak jsem uměla. Seděla mi na klíně a mačkala rukáv.

„A ty tady budeš taky?“

„Budu.“

Nevím, jestli se Petr naučí být tátou. Dveře jsem úplně nezavřela, ale mám právo chtít, aby jimi tentokrát vstupoval pomalu — nebo po něm chci příliš?