Na synovy narozeniny přinesla bývalého nová partnerka drahý vysavač. Pak jsem vytáhla dopis, který mi napsal
Zůstala jsem stát s nožem od dortu v ruce a dívala se na krabici, která zabírala skoro polovinu stolu s dárky. Na obrázku se leskl robotický vysavač se samočisticí stanicí. Vedle něj leželo jedenáct svíček, které jsem ještě nestihla zapíchnout do polevy.
Klára přejela dlaní po krabici a usmála se na mého syna.
„Tak teď už u vás bude konečně pořádně čisto, Matěji.“
Někdo se krátce zasmál. Pak bylo slyšet jen hučení lednice za barem.
Oslavu jsem pořádala v malé klubovně pražského kulturního centra. Doma v našem dvoupokojovém bytě bych osm dětí neusadila. Pronájem stál osmnáct stovek, dort jsem pekla po noční a chlebíčky dělala s mámou od rána.
Matěj si přál pozvat celou svou partu. Poprvé od našeho rozvodu jsem mu nemusela říct, že na něco takového nemáme.
Tři měsíce jsem kvůli tomu brala sobotní směny navíc.
Pavel dorazil o čtyřicet minut později. Kláru přivedl, přestože jsem ho prosila, abychom tentokrát zůstali jen u lidí, které Matěj dobře zná. Viděl ji zatím třikrát.
„Nebudu přece svou partnerku schovávat,“ oznámil mi u dveří.
Nechtěla jsem scénu. Vzala jsem jim kabáty.
Teď jsem se dívala na vysavač a snažila se pochopit, proč ho někdo kupuje jedenáctiletému klukovi. Matěj už měsíc mluvil o stavebnici robota. Poslal tátovi i odkaz.
„To je ten na programování?“ zeptal se opatrně.
„Tenhle bude pomáhat mamince,“ vysvětlila Klára. „Tatínek říkal, že toho má hodně. A že u vás někdy není kam šlápnout.“
Pavel se napil limonády. Na mě se nepodíval.
Před týdnem u nás vyzvedával Matějovu bundu. Na sušáku viselo prádlo, u dveří stála taška s tříděným odpadem a na stole byly sešity. Přišla jsem z práce před dvaceti minutami.
Takže o tom spolu mluvili. O našem bytě. O mně.
„Máme doma uklizeno,“ řekl Matěj.
Řekl to rychle, skoro provinile. To mě zasáhlo víc než její poznámka.
Položila jsem nůž. Ruce se mi třásly, tak jsem je schovala pod stůl.
„Kláro, tohle není dárek pro Matěje.“
„Stál skoro dvacet tisíc. Čekala jsem spíš poděkování.“
„On si přál něco jiného.“
Pavel konečně zvedl oči.
„Petro, nezačínej. Jednou dostane něco pořádného a ty v tom zase hledáš problém.“
Moje máma přestala rovnat kelímky. Děti u vedlejšího stolu ztichly. Cítila jsem, jak mi hoří obličej. Přesně tohle jsem nechtěla. Aby Matěj zase hlídal naše nálady místo toho, aby slavil.
V kabelce jsem měla dopis, který mi ráno nechal vedle konvice. Připsal na něj: Pro mamku, taky má dneska výročí.
Četla jsem ho v koupelně, aby mě neviděl brečet. Pak jsem si ho vzala s sebou. Ani nevím proč.
Vytáhla jsem přeložený papír a podívala se na syna.
„Můžu jim přečíst kousek? Jen jestli chceš.“
Matěj si mnul lem trička. Chvíli jsem litovala, že jsem se vůbec zeptala. Pak ke mně přišel a kývl.
„Ale ne to o těch palačinkách,“ zašeptal.
Poprvé za celou dobu jsem se usmála.
„Mami, děkuju, že jsi přišla na můj zápas, i když jsi potom musela rovnou do práce. A že se se mnou učíš zlomky, i když tě taky štvou. Vím, že někdy říkáš, že mi nemůžeš koupit všechno. Já mám nejradši, když si večer sedneš ke mně a nikam už nemusíš.“
Dál jsem nečetla. Hlas už mě neposlouchal.
Pavel položil sklenici. Klára se zadívala k oknu.
„To je hezké,“ řekla. „Ale nemusíš z nás kvůli dárku dělat špatné lidi.“
Složila jsem papír. Nechtěla jsem z Matějových slov udělat zbraň. Jenže už jsem ho držela před všemi a najednou mi z toho nebylo dobře.
„Dopis není proti vám,“ řekla jsem. „A možná jsem ho měla nechat doma. Ale poznámky o našem bytě před Matějem už nechci slyšet. Ani dnes, ani příště.“
Pavel otevřel pusu, ale máma mu podala talířek.
„Teď se bude krájet dort.“
Matěj sfoukl svíčky až napodruhé. Potom odběhl za kamarády a já konečně vydechla.
Krabici si Pavel odnesl zpátky do auta. U dveří zamumlal, že to Klára nemyslela zle. Odpověděla jsem, že Matěj příště potřebuje hlavně tátu, který ví, co ho zajímá.
Večer jsme doma sbírali z podlahy drobky z rohlíků. Matěj do mě šťouchl ramenem.
„Ten dopis byl pro tebe, víš?“
„Vím. Promiň.“
Opřel se o mě a chvíli jsme tam jen seděli.
Dodnes si myslím, že jsem se měla ozvat. Jen přemýšlím, jestli jsem při obraně našeho domova neměla jeho dopis nechat v kabelce.